Recept na psa

1.Úvod:

Od
malička jsem vyrůstal ve společnosti psů, koček, myší a zahradních
krtků. Když jsem vyrostl a zmužněl, opět jsem si psa pořídil. Pak ještě
jednoho a pak ještě dalšího. Ano. Tři psy současně dleli v mé
blízkosti, včetně dogy a trpasličího pinče. Běhal jsem s nimi po parku,
živil je.

Potřeboval jsem jejich pozornost. Potřeboval jsem ten
pocit nadřazenosti a potřeboval jsem ten pocit moci nad někým druhým.
Potřeboval jsem i ten klamný pocit, že nejsem sám, že je tu můj pes.
Asi jsem to všechno potřeboval, když jsem žil se psy na hromádce.
Člověk se ale mění a já jsem nahlédl, že psí pozornost je náhražka té
lidské, že být nadřazen tvorům, které jsem učinil svými otroky je
nemravné, a že pocit moci nad zvířetem je dlouhodobě oslabující. Tak
nějak jsem si to odůvodnil, když jsem zjistil, že už psa nemůžu mít,
tedy vlastnit. Jak by řekl Vlasta Marek,
důsledky duchovního rozvoje jsou někdy překvapivé. Nemohu ničit,
zabíjet, vlastnit (zatím jen bytosti :), či jinak ubližovat. A jsem s
tím smířen.

Napadlo mne, že to co lidé dělají psům, to že je
učinili závislými na své (lidské) existenci, že je zbavili jejich
přirozenosti a tím je odsoudili k věčnému vazalství, je nemravné. To že
s nimi žijí na několika čtverečných metrech ve svých příbytcích nebudu
komentovat, neboť je to jejich vnitřní záležitost. Každý ať si doma
dělá, co chce. Nechť si pěstuje hada, krysu či fretku, pokud zápach
příliš neprosakuje na chodbu a neobtěžuje sousedy, je to vnitřní
záležitost.

Vím, že to nejsou psi, kdo může za to, že se ve
městech na ulici nemohu rozhlížet po architektonických památkách, ale
že musím bedlivě sledovat chodník, abych nešlápl do jejich exkrementů.
Vím, že není vina psů, že napadají jeden druhého, jakož i nás lidi.
Vlastně je mi jich velice líto. Člověk, ta domýšlivá arogantní bytost,
vzala šelmu a učinila z ní genovou manipulací jakousi karikaturu, cosi
jako zvířecího Frankensteina, který je nucen se svými zvířecími
instinkty žít ve společnosti lidí.

Jsou to lidé, jejich touha
vlastnit, nestačí jim vlastnictví věcí, touží po vlastnictví bytostí.
Vlastnit živou bytost mi dnes připadá jako cosi primitivního a
zpátečnického. Tolik drahý čtenáři na úvod problému, se kterým se ti
chci svěřit.

2.Popis problému:

Po
krátkém úvodu je možné přistoupit k popisu mého problému. Jen bych
chtěl ještě podotknout, že se v žádném případě nechci dotknout žádného
pejskaře. To jak vidím situací já sám, je moje vlastní postižení a
nemám z něho pražádnou radost, jak vyplyne z dalšího.
Poznal jsem
ženu se dvěma dětmi a jedním psem. Je to úžasná žena, jsou to úžasné
děti, je to úžasný pes, ale… Ano, je tu určitý rozpor. Já patřím do
skupiny, která chce žít mezi lidmi, zbytek mé nové rodiny patří do
skupiny druhé, která chce žít ve smíšené skupině, to jest
lidozvěřinové. K tomu přičtěme fakt, že "Ben" je opravdu výjimečně
hodný, laskavý a vděčný pes.

3.Řešení:

Nabízí se několik možností.

• Snažit se vypudit psa z rodiny (nepřijatelné)
• Odejít od rodiny (nechci, je úžasná)
• Smířit se se psem a přijmout jej (ano)

Jak
je vidět , řešení je jasné. Vím co chci a vím co nechci. Zbývá jediný
problém. Jak toho docílit? Jak docílit toho, aby nevadil psí pach? Jak
docílit toho, aby nevadily trsy chlupů všude okolo? Je na to nějaká
finta? Prostředek? Nebo mi není pomoci?

4.Závěr:

Děkuji ti vážený čtenáři, že jsi dočetl až sem. Vkládám
do tebe obrovskou důvěru. Nespěchej. Nech můj problém zrát ve své hlavě
a pokud se stane, že vzklíčí a přinese ovoce poznání, budu velice rád,
když mi jej poskytneš. Jestliže nedozraje, hoď to za hlavu a jdi dál.
Půda je unavená a hladových krků bezpočet.