Jsou lidé, kteří dokáží kontrolovat pomocí své inteligence. Jsou – li opravdu zdatní, mohou udělat velkou kariéru v politice. Říci správné slovo ve správnou chvíli je velké umění a je jasné, že není dáno všem.
Osobně nepochybuji o tom, že člověk se vyvinul ze zvířete. Naše chování to dokládá více než přesvědčivě. Boj o teritorium, páření a další chování zvířat má velmi podobné principy jako naše lidské chování. Jsme jen mnohem sofisti kovanější.
Jak jsem již řekl, svoji kontrolu nad situací obvykle řešíme tvůrčím způsobem. Ale pokud jsou naše schopnosti omezeny nebo problém přesahuje náš tvůrčí obzor, probudí se náš “ještěr” a jednáme agresivně. Agrese v jednání vzniká na základě zvýšené hladiny adrenalinu. Přepneme na náš nejstarší mozek, který zná jen dvě možnosti. Útěk nebo útok. K obojímu je třeba šlápnout na plyn. To jsou ty chvíle, kdy křičíme, nebo vlepíme facku svému milovanému potomku. Dostali jsme se do situace, kdy jsme vyčerpali všechny možnosti, jak situaci řešit rozumem a zbyl jen boj. Vracíme se zpět do náruče naší zvířecí podstaty. Jako maminka, kterou jsem dnes viděl, jak praštila své křičící dítě v kočárku. Vyskytl se nezvladatelný problém, který nebyla na své úrovni schopna řešit jinak, než útokem. Dítě křičelo a ona chtěla získat kontrolu. Adrenalin se vyplavil a ruka udeřila. Samozřejmě, že je to zkrat. Dítě se rozeřvalo ještě víc a problém nebyl vyřešen. Agrese totiž nikdy nic neřeší. Alespoň v situaci, kdy věříte v cestu člověka od zvířete. Agrese je totiž návrat zpět. Myslím, že naše cesta od zvířete k člověku je fascinující dobrodružství a každý krok zpět je určité zdržení na té fascinující cestě. Ale nikdo nemůžeme překročit svůj stín.
Svůj stín nepřekročil ani Izrael, když pobil téměř dvacet aktivistů, kteří vezli humanitární pomoc do okupovaného pásma Gazy. Nemyslím si, že se jednalo o přepadení spících svatoušků krvežíznivými žoldáky, jak se to snaží vylíčit Palestinci. Myslím, že vojáci, kteří napadli v mezinárodních vodách tureckou loď, byli konfrontováni s posádkou, která nechtěla dát svou kůži lacino. Domnívám se, že na obou stranách šlo především o principy. Izraelci chtěli zachovat svou tvář a turečtí aktivisté chtěli udělat gesto. Domnívám se, že aktivistům nešlo ani tak o předání humanitární pomoci, ale že se jednalo o způsob předání. Nezvratitelným faktem však je, že i kdyby Izraelci zabíjeli jen v sebeobraně, zabíjeli v mezinárodních vodách a na cizím plavidle.
Sleduji reakce “fanoušků” obou celků. Shodují se pouze ve svém názoru na své protivníky. Zdá se mi, že Izrael ve fázi přísného a trestajícího otce, který se domnívá, že jen fyzický trest může z jeho potomka vychovat dobrého člověka. Trestající otec je vždy přesvědčen o své neomylnosti. Trvá několik generací, než jeho potomci dozrají do takového stavu, že ke kontrole nepotřebují už pásek, rákosku nebo dokonce samopal. Myslím, že tomu se dá říkat evoluce a je to to nejfantastičtější, čím se člověk odlišuje od zvířete.
Věřím, že dříve nebo později Izrael, stejně tak jako Palestinci a všichni ti další Otcové s rákoskami, dospějí do stavu, kdy ke kontrole svého okolí nebudou potřebovat nic víc, než svůj důvtip a moudrost. Do té doby bude mač pokračovat.