Můj otec vypadal jako kdyby byl permanentně připravený na smrt, přesto
že byl zavilý ateista. Pořídil si mne se svou matkou na základě mého
nepovedeného bratra, který se během chůze mé matky do porodnice (bylo
to asi dva kilometry) přiškrtil na pupeční šňůře a po dvou letech už to
na něm bylo znát.
Pak se narodila moje sestra a rodiče dostali
strach, že ji můj postižený bratr ublíží, tak byl odsunut do ústavu. Na
jedné straně by bylo možné jim tento krok zazlívat, na druhé straně byl
tou příčinou, že jsem se jako první náhradník dostal do hry. Bráchovi
to asi bylo jedno. Vlastně nevím, jestli vůbec byl. Jeho tělo tady tedy
bylo… asi tak třicet let. Pak šel tam odkud přišel.
Zůstali mi po něm tepláky s iniciálkami. To jediné mi zůstalo a ani to ne na vždy.
Můj
otec stárnul jakoby rychleji než já. Přišly chvíle, kdy ho svět
netěšil, jak už to u mnoha lidí neduchovního rozměru bývá a ani
televize, ani jeho "koníčky" mu nemohli vrátit tu jiskru do jeho očí.
Seděl na gauči a hleděl vyhaslým pohledem a já už tehdy věděl, že dříve
tak zanícený diskutér již zemřel. Jenom to ještě nevěděl.
Když zemřel fyzicky, byl jsem už téměř zralý muž, už jsem věděl, že není neštěstí odejít, neštěstí je chtít odejít.
Je dobré, když odcházejí lidé, kteří už všechno řekli. Pak je jejich
odchod snesitelný. Pak je přirozený. Můj otec mi toho mnoho neřekl.
Nemluvil se mnou o tom, o čem bych se svým otcem mluvit chtěl. Ne proto
že by nechtěl. On prostě nemohl. Je smutné pro syna, když nepřeroste
svého otce. Stejně tak smutné je, když jej přeroste. Když se role
obrátí a vy zjistíte, že autority jsou pryč, nebo se proměnily v
neurotické děti a že od určité chvíle vám nikdo nic nového neřekne.
Uvědomil jsem si, že všechno co je pro mne důležité, musí jít z mého
srdce. Že ani ten nejchytřejší a nejmoudřejší člověk světa mi nemůže
říct nic co už ve mě dávno není. Může mi říct jen to, co jsem v sobě ještě
neprobudil, ale co tam vždy bylo. Co ve mě není, nikdy nikdo do mne
nedostane.
Nevím jestli byl můj otec svatý. Možná ano. Moje
matka svatá je. Nemyslím ve smyslu křesťanském, neměnila vodu ve víno,
ani neuzdravovala nemocné, nic z té veteše. Byla a je jenom svou. SVÁ –
TA. To je pro mne obsah slova svatý nebo svatá. Není to nic víc, ale
také nic méně, než být svůj či svá.
Ono to zní velmi jednoduše,
ale je to proklatě těžké. Až někdy na prahu dospělosti jsem si začal
uvědomovat, že to jak se chovám, to co dělám, že to nemusím být nutně
já sám. Můžou to být moji rodiče, moji příbuzní, učitelé, přátelé..
ojoj, kolik všech to může být, ale já to vůbec být nemusím. Já jsem tam
někde uplně vespod. Byl jsem pěstěn a šlechtěn za účelem hladké
existence v systému, ale může být, že jednoho dne se probudím ze svého spánku uvnitř vajíčka a začnu se stávat housenkou.
Housenky však pravda nejsou moc
oblíbené. Žerou listy rostlin, na které si dělají jiní tvorové nárok.
Je možné, že mne jako housenku lidé nebudou mít rádi. Lidé nemají rádi,
když jim někdo ožírá "jejich" zeleninu. Možná by raději to nehybné vajíčko. Co už je komu do vajíčka. Nic nežere, jen leží.
Takový
motýl, to je ovšem něo jiného. Básníci o něm píší básně, zpěváci jej
oslavují ve svých písních…Faktem je, že bez housenky
není motýla. Bez lidské SVÁ – TY! není té blankytné krásy, toho
vyvrcholení lidské existence.
Můj otec, ať byl jakýkoliv, nebyl to
špatný zahradník. Nerozšlapával vajíčka ani housenky. Možná používal
nepříjemný postřik, ale snad mne tím udělal odolnějším.
A já se
učím, stále se učím být svatým. A stále je to tak těžké. Najít tu
křehkou rovnováhu, mezi zachováním své integrity a neničením integrity
těch druhých. Ale je už něco krásnějšího, než takový motýl?
Svým způsobem jsem sám. Každý den od svého narození až do své smrti jsem sám. Ale tím
pádem jsem také jenom sám sobě zodpovědný. Teď je ten čas, kdy mohu
hrát "svoji" hru. Teď jsou zapnuty pomyslné kamery a mikrofony. Nebude žádné
repete. Budou další hry, jiné hry. Ale tahle bude jen jedna jediná. A nikdo jiný za ni není zodpovědný, než já sám.
Hudba – Eton 2006