Voda se pomalu zklidňuje a tiché kruhy na hladině, ubíhající z
minulosti do přítomnosti, omýlají vykotlaný zub nesnášenlivosti a
xenofobie a přesouvají nás napříč věky do roku 2006, kdy starosta
Vsetína Jiří Čunek tři dny před senátními volbami nechává deportovat
romské rodiny do kontejnerových domů, jakož i do jiných krajů mimo
Vsetínsko a na vystěhovaný dům věsí vítězoslavně obří bilboard se svým
širokým úsměvem. Vyhrává tak se 71 procenty senátní volby na Vsetínsku,
a stává se předsedou Křesťansko demokratické únie a Čs. strany Lidové.
Je věřící křesťan.
Protahuji se a vstávám z křesla od počítače.
Koutkem oka zavadím o cosi barevného. Ohýbám se a vyndávám z pod
postele stavebnici z lega, kterou tam nechala malá Anička. Je to
domeček s maličkou zahrádkou. Na zahrádce je malý stromek. Chvílku si
stavbu prohlížím. Je taková pestrobarevná a trochu kostrbatá, jak už
tak stavebnice z lega bývají. Jen dětská fantazie v nich může vidět
odlesk reality. Odnáším ji Aničce do dětského pokoje a listuji si při
tom seminární prací ze sociální politologie od Lenky Štrosové.
…Romové
byli původně příslušníky nižší indické kasty. Po vpádu Mongolů byli
nuceni se vystěhovat. Usadili se především v severozápadním Biháru ve
střední Indii.
Zde byli nazýváni Čandalové,
tj.nedotknutelní, vyvržení. Nepatřili totiž k žádné domácí kastě.
Mannův zákoník kodifikoval jejich postavení slovy: „Čandalové budou
bydlet mimo vesnice, budou zbaveni veškerého nádobí a jíst budou ze
střepů. Jejich oděvem budiž roucho mrtvých, jejich majetkem buďtež osli
a psi, šperky nechť nosí železné. Budou odsouzeni k věčnému putování.
Člověk, jenž chce žít životem spravedlivým se nebude stýkat s těmito
lidmi. Jejich obchod, obcování a výměna veškerých statků bude výlučně
mezi nimi samotnými.“
Píše se rok 1697. Císař Svaté říše
římské, národa německého, Leopold I. vydává patent, ve kterém
prohlašuje Romy za "vogelfrey", což znamená, že kdokoliv může Romy
beztrestně zabít, protože stojí mimo právní ochranu.
Slyším
nějaký šramot. Podívám se kukátkem ve dveřích na chodbu. Nikdo tam
není. Mohl by tam být kdokoliv, ale zatím tam nikdo není. Opřu se zády
o dveře a unaveně si mnu oči. Měl bych se vyspat. Je tu klid a jsem tu
sám. Svléknu se a s rozkoší se sprchuji. Ještě když zavírám oči na
měkké podušce, cítím klapot kapek na mé holé hlavě.
Nebo to není
klapot? Zní to spíše jako tleskot. Ano, je to potlesk. Na pódiu "muž
který ví jak" a stolek, lampička se zeleným stínítkem a sklenice s
minerální vodou.
"….Vláda
již před vznikem protektorátu schválila nařízení o lázeňských
pracovních táborech, ve kterých měli být internováni nudící se muži bez
zaměstnání. Předpokládalo se, že se bude jednat také o romské muže.
Lázeňské pracovní tábory byly otevřeny v srpnu 1940 v Letech u Písku a
v Hodoníně u Kunštátu, ale snad z jakési prvotní ostýchavosti zatím
Romové tvořili pouze několik procent z rekonvalescentů…"
Opět
ten potlesk co mi klepe do hlavy. "Muž který ví jak" sahá po sklence
vody. Jeho prsty se obtočí okolo skleněného trupu jak chapadla hladové
chobotnice. Jeho pohled scanuje posluchače před sebou. Cítím jak se
jeho ledové oči zabodávají do mé hlavy…
"…Až
v roce 1942 se ledy začínají hýbat a v březnu je vydáno protektorátní
vládou nařízení, umožňující nástup několika set protektorátních Romů do
lázeňského koncentračního tábora Osvětim I."
"Muž který ví jak" zašustí papíry jako moucha křidélky a pokračuje.
"…Bohužel
na mnoho Romů se nedostalo a tak v červenci byl proveden soupis všech
"Cikánů, cikánských míšenců a osob žijících po cikánském způsobu". Na
soupis, prováděný českým četnictvem ve spolupráci s německou kriminální
policii bylo zahrnuto asi 6 500 osob označených za Romy nebo míšence.
Někteří z nich obdrželi okamžitě po soupisu pobytový poukaz v tzv.
cikánských lázeňských táborech v Letech u Písku a v Hodoníně u
Kunštátu.
Kapacita
lázeňského táboru Lety u Písku byla zhruba 300 osob. Od srpna 1942 do
května 1943 tímto lázeňským zařízením prošlo na 1 308 spokojených
pacientů. Nevím jak byli zdatní čeští četníci, jakožto správci tohoto
zařízení, ale faktem je, že 327 osob svou stížnost podalo okamžitě a to
formou úmrtí, načež 500 dalších se rozhodlo vyměnit tento lázeňský dům
v české péči za zahraniční tábor Osvětim, čímž si jak se zdá z
dlouhodobé perspektivy příliš nepolepšili… "
"Muž který
ví jak" se odmlčí a sálem proběhne vlna smíchu. Lupne mi v hlavě, ale
pointa mi nedochází. Choulím se zimomřivě do sebe a hledím na svoje
sešlapané boty.
"…Ehm,
tedy v cikánském lázeňském táboře v Hodoníně u Kunštátu (srpen 1942 –
srpen 1943) bylo internováno celkem 1 375 osob. V táboře panovaly
podobné podmínky jako v Letech u Písku. V důsledku těchto táborových
podmínek zemřelo 207 osob… "
"Muž který ví jak" si
zamne zamyšleně bradu a malíčkem si mimoděk zajede do pravého ušního
otvoru. Oči mu sklouznou opět na mě a pak jakoby kohosi hledal…
"…Do
lázeňského koncentračního tábora v Osvětimi bylo deportováno přes 800
pacientů. Pokud bychom se měli uchýlit k nějakému shrnutí, dalo by se
zřejmě konstatovat, že bylo celkem od března 1943 do ledna 1944 v
hromadných transportech deportováno do lázeňského koncentračního tábora
v Osvětimi 4 870 Romů.
Vrátilo se jich 583… "
Najednou
je ticho. Jsou slyšet jenom kroky které se rozlévají sálem. Můžou
připlout odkudkoliv. A já přesto vím, že jdou přímo ke mě. Rád bych se
pohnul ale nejde to. Začínám si uvědomovat, že je něco špatně. Něco je
špatně, ale nevím co. Je to se mnou, to je jasné, ale co to je…
Ne, ještě nejsem vzhůru. Ještě stále spím a sním svůj sen. Jen se při tom vracím o sedm let zpátky.
Jsem
opět v Plzni, v jedné ze svých videopůjčoven a hovořím se svou
zaměstnankyní. Přitočí se ke mě asi pětačtyřicetiletý Rom a ptá se mne,
jestli nechci koupit televizor. Jakoby mi četl myšlenky. Chci koupit
televizor. Chci ho pro své rodiče k vánocům. Jsem dobrý syn a mám
peníze. Chci ale zaplatit co nejméně. Rom vysvětluje že se jedná o
televizory zabavené leasingovou společností. Dobrá, proč ne. Chtivost,
Rom a já usedáme do mého vozu a jedeme na Vinice, sídliště se zvýšeným
obsahem romské populace. Zastavíme u domu a jdeme ke dveřím. Rom mne
požádá, abych počkal dole, že se hned vrátí s televizorem. Dám mu
peníze a zapaluji si cigaretu. Vdechnu kouř a po chvíli jej posílám k zamračené obloze.
Kouzlo mizí. Už vím, že peníze i Rom jsou pryč. Jdu pomalu ke dveřím do
domu a vstupuji dovnitř. Projdu chodbou a dojdu k zadnímu východu.
Musím se smát. Rád bych toho Roma ještě potkal. Poděkoval bych mu za
ten bezvadnej obchod. Za čtyři tisícovky jsem se o sobě dozvěděl cosi,
co bych si asi jen nerad připouštěl a co – kdyby mi tu televizi přinesl
– bych možná ještě nějakou dobu ani nevěděl.
Teď je na čase se
konečně probudit. Já vůbec nejsem dokonalý člověk. Nejsem dokonalý ve
smyslu své představy o jakémsi ideálu. Ale z hlediska evolučního
vývoje, jsou pro mne důležitá setkání jako bylo to s Romem v mém
obchodě. Byla to určitá situace a já jsem ji určitým způsobem řešil.
Nyní bych ji řešil zcela jiným způsobem. Ale ta situace se už nevrátí.
Místo ní přijdou a přichází uplně jiné. Ale vždy v nich jde o jedno
jediné. O možnost poznat, jak daleko na své cestě právě jsem. Je čas se
probudit. A tak se budím.
Hudba: Arabica