Měli jsme před sebou na zemi hromádku různobarevných kostek ze stavebnice Lego.
"….ukážu ti co je život." Řekl jsem a natáhl jsem se po kostičkách ze stavebnice.
"Vše na tomto světě je složeno z několika základních prvků. Strom, auto, člověk, rostlina. To jsou tyto kostky."
Ukázal jsem mu tři různobarevné plastové kostky lega.
"Z těchto prvků jsou tedy skládány objekty které pozorujeme." Začal jsem sestavovat postavičku.
"To jsi ty. Rodíš se a rosteš…" Postavil jsem postavičku složenou z různobarevných kostek lega na koberec…
"Žiješ." Uchopil jsem postavičku a celou jsem ji rozebral. "Umíráš." Kostky lega leželi na koberci.
"Jsi po smrti." Začal jsem stavět novou postavičku.
" Rodíš se…Prvky tu stále jsou, jen se seskupují do nových tvarů." Za chvíli tu byla nová postavička.
"To
je koloběh života. Nic se neztrácí, jen to stále mění formu." Nevím,
zda jsem to říkal jemu nebo sobě. Ale uběhlo mnoho let a byli tu další
vánoce. Seděl jsem v pokoji kde žije můj syn, v bytě kde jsem dříve žil
i já. Jsem tu na návštěvě. Ze zdola je sem cítit vůně smažených řízků a
syn hladí něžně krk své milované kytary. Jeho prsty se zlehka dotýkájí
napjatých strun, ale jinak je ticho, které je lehké a příjemné. Takové
to ticho v bezpečí a porozumění, kdy víte že nemusíte nic vědět, kdy
ani nemusíte nikoho a nic chápat. Vzácná chvíle.
"Konečně
začínám chápat, jak jsi to tenkrát myslel s tím legem." Řekl mi můj
syn. Mému synovi je sedmnáct let. Už se nebojí smrti.
Myšlenky
jsou někdy jako semínka, která vysazujeme do úrodných polí ostatních
myslí. Některá se uchytí, vzejdou a můžou nakrmit svého pěstitele.
My
lidé ulpíváme na své formě. Je to tmel naší soudržnosti. Ale strach ze
smrti je více než co jiného nepochopením. Je to obava z čehosi, čemu
nerozumíme, co vlastně ani doopravdy neznáme. Pochopení je moudrost.
Pokuď naše moudrost neobsahuje "negativní" emoce, pak je to asi láska.
K té všichni zrajeme. Všechno ostatní je určitý stupeň našeho vývoje.
Toho vývoje, který směřuje od rašícího květu, až po sladký a chutný
plod.
Jsme obklopeni plody lidství a samozřejmě si vybíráme ty,
které nám chutnají. Ale ty které "nejsou dobré", nejsou nutně "špatné".
Na
naší cestě potkáváme různé "plody", v různých stádiích zralosti. Tak
jako dítě v nevědomosti kope do "prašivek" na cestě za hledáním
"jedlých" hub, i my lidé občas "kopeme" do "nezralého ovoce". Je přeci
tak trpké, kyselé.
Dejme mu však čas a pochopení. Kostky se skládají do
různých tvarů a čas… ten pracuje pro "nás". A to nejen o vánocích.