Musím pochválit Toníka, že si udržel důstojnost a nedal se svést do osobních výpadů. Ačkoliv je samozřejmé, že každý by měl mít právo na vlastní názor a přesvědčení, mnoho lidí se chovalo stejně, jako se chovají malé děti k dítěti, které něčím vybočuje z normy.
Ve fyziologické rovině může mít odlišný jedinec hrb. V mentální rovině může vidět souvislosti, které si my ostatní neuvědomujeme, nebo je interpretujeme jiným způsobem.
Výsledek je vždy stejný. Nejprve je tu snaha udělat z "hrbáče" člověka "rovného" NÁM. To jest naši fyziognomii, našemu systému uvažování, nebo našemu vzhledu.
Pokud se tato snaha jeví marnou, nastupuje další fáze a tou je odmítání. Jedná se o fázi, kdy "hrbáče" zesměšňujeme, urážíme, případně ironizujeme, tak, abychom jej v očích zbytku skupiny znemožnili. Tak podvědomě chráníme (zřejmě) náš genetický fond, popřípadě mentální celistvost.
Jelikož jsme si během svého života utvořili určitou představu o světě kolem nás, cokoliv co ji narušuje, neseme velmi nelibě. Soustava těchto memů, která je uspořádána v našem mozku se brání vniknutí cizích memů, což je ono obrazné metání klacků a kamenů na "mentálního hrbáče", který ohrožuje naše memy.
V praxi je podobné počínání možné vidět prakticky ve všech diskusích na internetu. Zjistil jsem, že je jen velmi malé procento lidí, kteří skutečně vědomým způsobem diskutují. Většinou předkládají svoji soustavu memů oproti soustavě jiných a činí jakýsi souboj. Výsledek tohoto souboje zpětně posuzují podle toho, nakolik v nich vyvolá pocit vítězství. Co je zajímavé je fakt, že pocit vítězství se dostavuje velmi odlišně a to s ohledem na dosažený stupeň jejich uvědomění.
Kupříkladu v určitém stádiu může dotyčnému stačit k pocitu vítězství:
"Jezisikrista, to je pi..vina. Rodina Baudysu to ma zrejme v genech. Mozna Baudys st. chtel sestrelit vlasti aero kvuli chemtrails :-)"
Všiměme si, že v této formě má působit dehonestace nepřímo. Dotyčný, ačkoliv píše na autorův blog, nepíše (jakoby) jemu, ale píše čtenářům (ostatním rozumně uvažujícím = uvažujícím jako on). Tato forma je formou lehce znevažující, dá se označit jako jemně nadhledová. Spadá do kategorie náznakové. "Mentálnímu hrbáčovi" je spíláno a je urážen. Tím je mu naznačováno, že není v této společnosti vítán.
Dále se však tolernace může ještě snížit a k výše zmíněnému se připojuje otevřené vyzvání dotyčného, aby opustil komunitu, nebo aby se jej komunita zbavila:
"No, mně je až stydno říkat, že jsem říkal, že Syn Toho, Který Zkouší Sestřelit Ty Ohavné Čáry, je úplný vypatlanec – ale říkal jsem to!…Já bych si jen přál, aby byla nějak nastavena pravidla: tohle se sem hodí, a tohle už se hodí spíš někam jinam."
To jsou obecné principy, které můžeme pracovně nazvat hrbáčovo okno. Proč okno? Zkusme si položit na stůl sklo čiré, průhledné a vedle něho sklo jaksi prapodivně lomené. Přistupujeme ke stolu a máme si vybrat sklo do oken. Bereme do ruky první sklo, čiré, bezbarvé. Dáme si jej před oko a sledujeme dění za ním. Poté bereme do ruky druhý kus skla a pokus opakujeme. Obraz je nějaký jiný, pokroucený, má změněné barvy.
Takto svět nevidíme a vidět bychom nechtěli, ale přesto je naše rozhodnutí, jaké sklo vybrat do okna těžké. První nám zajistí informace, druhé nám může zprostředkovat pohled, který nám naše smysly neposkytnou.
Nyní krátká mystická vsuvka.
Upozornění. Níže uvedené odstavce nemusí být v souladu s vašimi názory, dojmy a pocity. Není to špatně ani dobře, jenom to tak je :
Nelze nikomu vysvětlit, že není třeba hledět do světa okolo sebe jen čirým průhledným sklem. Pokud nevidí kouzlo v oknech, jakými se zdobily kostely v minulosti, není divu, že se mu objeví v ruce kámen, nebo klacek, uvidí – li takové okno. Hrbáč, nebo kostelní okno mohou mít pro ty, kteří se vůči nim apriori nevymezují, obrovský význam. Nemyslím v hmotném smyslu. Přijmutí odlišného pohledu je živnou půdou pro nádherný strom naší osobnosti, který roste uvnitř nás.
Lidé vyhledávají jiné lidi, kteří tento strom v sobě rozvinuli, protože plodí velmi chutné ovoce. Ale málokdo si uvědomuje, že k tomu, aby uvnitř nás vykvetl podobný strom, nevede cesta s mačetou v ruce, napříč diskusemi po internetu a v reálném životě. Sekáním do větví jiných stromů našemu stromu nemůžeme přispět. To je lež ega, samozvaného ochránce našeho vlastního stromu. Koukáme na něj z úkrytu své mysli a přijímáme za svůj ten pocit tepla, kdykoliv utne větev cizího keře. To teplá krev vyřinula se z rány bližního našeho a skrápí naše holé tělo…
Konec mystické vsuvky, zbytek uvolněn pro širokou masu.
Řešením bývá mít okna čirá, ale i ta podivuhodná až kouzelná, prostě neobyčejná.
Vždy bude v našem okolí mnoho podivných hrbáčů a nejednou se přistihneme v situaci, kdy sedíme nějakému na krku a bičíkem mu valchujeme hrb, nebo třeba zaslechneme řinkot okna, které právě rozbil kámen z naší dlaně.
To se nám stávalo, stává a ještě chvíli bude stávat. A po nás nechce nikdo nic víc, ale ani nic míň, než si to uvědomit. Jak prosté. Jenom to stačí. Uvědomit si, že se to děje. A ono to skončí…
P.S. Mimochodem, na závěr jsem připravil soutěžní otázku. Grafika kterou jsem pro tento článek připravil, se skládá ze dvou oken. Jaké je to správné?
a) to pravé
b) to levé
