Nezbývá než si uvařit kávu a "rozumovat". Ještě to nevím, ale rád na to během psaní přijdu.
Nuže,
káva je na stole a hezky voní. Asi to nikoho nezajímá, ale žena
zapomněla koupit cukr. Bohužel ji to nemohu vytknout, neboť by mi jistě
odpověděla, že jsem ho mohl koupit klidně sám, což vyplývá z neurčení
kompetencí v naší rodině. To by mohlo určitým způsobem poškodit moji
dominantní roli ve smečce. Ale k věci:
Představuji si TO a
hledím přitom z okna na zuřící sněhovou vánici. Kamera najíždí na polo
detail mé osrstněné tváře. Je zima, sedím kdesi v doupěti nad ohništěm
a mám (třeba) hlad. Bude tedy nutné najít potravu. Vylezu ven a ve
sněhu hledám stopy pohyblivé potravy. Krátký střih (aby to mělo spád) a
posunu se v ději k místu, kdy stojím tváří v tvář "své" potravě.
Potrava je značně pohyblivá, a pokud ji chci dostat do svého žaludku,
chtíc nechtíc ji budu muset fyzicky napadnout. Pokud tak neučiním,
zhynu a
- přesunu se do vyššího levelu vesmírné hry
- zmizím z tohoto vražedného pekla pro svou nepřizpůsobivost.
Možnost,
že bych se stal býložravcem, opomíjím, neb moji předci se přeci také
živili masem mrtvých bytostí, a to, že jsem tu je důkaz, že to stálo za
to.
Učinil jsem fyzické napadení a nyní již šťasten a spokojen,
táhnu kořist do své jeskyně. V ideálním případě tam na mne čeká
samička, která výživně nasytí mé ego dobyvatele a ochránce rodinných
jistot. Pro urychlení celé modelové situace a navození trošky toho
napětí moje pomyslná kamera zachycuje žhnoucí pohled mohutného samce
číslo 2, který ukryt za stromem sleduje, jak se dřu se svým úlovkem. Je
to silný samec. Není tak rychlý jako já, takže zvěř nedostihne, ale já
jdu pomalu. Úlovek je těžký a hladový člověk není žádný Samson. Úder
dřevěným kyjem do mé lebky je z pohledu samce číslo 2 projevem poměrně
hospodárného nakládání s jeho energetickým potenciálem. Potud je to
celkem jasné. Konec konců většina lidí tímto způsobem nahlíží na celý
okolní svět. "Slouží – li to k mému přežití, je vhodné cokoliv."
Přežití je alfa a snad i omega lidského druhu.
Přeneseme – li se
do současnosti, archetyp přežití je přítomen stále, nicméně je poněkud
pozměněn. Ovšem, ten základní stále funguje. Nedělám si iluze, že
by většina lidí, v případě volby mezi životem vlastním nebo životem svého
bližního tápala. Ovšem to nejsou problémy dneška, alespoň zde, na pupku
světa. Problémem současnosti je přežití virtuální. Přežití obrazu
našeho ega. Proto se přece soudí počestní lidé s "lumpy", kteří
poškozují jejich virtuální obraz. Virtuální proto, že jde o něco, co
vlastně neexistuje. Vyskytuje se to pouze jako sled elektrických
impulsů, které tancují v našem mozku na základě mediálních masáží.
Není
mnoho lidí, které známe, ovšem je určitě spousta lidí, o kterých si
myslíme, že víme co jsou zač. Koukáme se přeci na televizi, čteme
noviny, můžeme si tedy udělat obrázek. Faktem je, že ten obrázek
nevzniká v televizi nebo novinách, ten obrázek vzniká v našem mozku.
Vždyť ti lidé, Topolánek, Paroubek, Macek, Rath, vždyť oni dělají
maximum pro svůj virtuální obraz. Do krve dřou a dřou, psí kusy dělají,
aby se jejich akcie zvedli. A výsledek? Nenávist, obdiv, lhostejnost.
Miroslava
Macka už leckdo v minulosti odepsal. Ale on je veliký bojovník. Bojuje
za svůj virtuální obraz do posledních sil. A věří, že onen základní
princip, boj o přežití, je kdesi uvnitř nás mužů ukryt a že je možné
jej probudit políčkem na otevřené scéně. Nevím, snad ano. Osobně se ale
domnívám, že v našem klimatu tomu tak není. Souhlas s Mackovým výpadem
nepramenil až na výjimky z toho, proč byl vykonán, ale hlavně z toho,
na kom byl vykonán. Rath nebyl lidem příliš oblíbený a tak ten potupný
a teatrální políček byl kvitován spíše lidskou potměšilostí, než
respektem.
Starou známou pravdou je, že to co se nás nejvíce dotýká,
bývá našim největším problémem. Bývá to cosi, co je natlačeno do našeho
podvědomí a co se nám nechce vytahovat na světlo. Bývají to naše
vytlačené pochyby, strachy, sklony a náš první mozek (medulla
oblongata), ten ještěr starý 250 milionů let, nás chrání. Pokud jsme
ohroženi, je to on kdo nás vede v boji či útěku. Zaútočíme – li tedy na
někoho, je to proto, že se cítíme ohroženi.
Nyní už se dostáváme k
závěru. Kdy se cítíme ohroženi? Kdo nás může ohrozit? Musí to být
skutečný nepřítel. Nemůže to být dítě, nemůže to být stařec nad hrobem,
nemůže to být žena (pokud to není kulturistka), nemůže to být slepý
člověk, mrtvý, bezvědomý, případně totálně opilý. To nejsou soupeři, ke
kterým se je třeba připlížit zezadu a poté zasadit úder. Musí to být
nepřítel, který je nám roven, případně nás převyšuje. A to je asi
největší neštěstí Miroslava Macka.