Rabi ukázal z okna, kde zrovna jel koňský povoz, řízený slovanským vozkou a řekl: „Kůň, vůz i Goj, to všechno jsou služebníci Izraelského národa!“ Vysvětlil, že kůň má větší cenu než vůz a Gój má menší cenu než vůz.
Tolik vzpomínka či fabulace jednoho čtenáře idnes.cz na svého dědečka. Tato vzpomínka se vynořila v souvislosti s nedávnými výroky rabína Ovadia Josefa. Tento duchovní se vyjádřil k problematice společného soužití Gojů a Židů velmi lapidárně: „Gójové se narodili jedině proto, aby sloužili nám. Jiné poslání kromě služby národu Izraele na světě nemají. K čemu jsou pohani potřební? Budou pracovat, orat a žnout. My budeme sedět jako páni a jíst…“
Už kdysi mne napadlo, že každý národ, který považuje svoji rasu za výjimečnou, určenou k nadvládě nad ostatními, je v průběhu času těžce zkoušen. Naštěstí je více než pravděpodobné, že Rabín Ovadia Josef nereprezentuje názory své „rasy“, ale že se jedná o stejný hlas, který můžeme zaslechnout zde na internetových diskusích, volající tu po likvidaci cikánů, onde černochů, arabů, nebo nejnověji vyhnání „smradlavých“ Ukrajinců, co nám berou práci. Je to hlas dítěte, které se bojí, že přijde o prs s výživným mlékem ve prospěch svého nemilovaného bratra. Jakoby celá naše matička Země byla jeden veliký prs, který nemůže všechny své potomky nasytit. Strach o laskavou bradavku je tak veliký, že jsme ochotni své sourozence střílet, pálit na křížích, odsuzovat k smrti ve jménu „svaté věci“, nebo jim házet do oken zápalné láhve ještě dříve, než o svůj prs přijdeme. Všichni ti bratři, stepující pod jedním velkým prsem matky Země, mají svou víru v sebe samé, víru, kterou si nevybrali a která spočívá v tom, že ten prs je tu právě a jen pro ně. To se učí ve školních lavicích a minaretech.
Problémem je fakt, že chceme – li mít moc, musíme své věrné stmelit. Musíme se vůči něčemu vymezit. Musíme vytvořit ohradu okolo svého stáda mírumilovných ovcí, které nám dávají teplou vlnu do chladné noci. Avšak je nevyhnutelným faktem, že každá ovce, která ohradu přeskočí, stává se nám vlkem, kterého jako dobrý pastýř musíme dříve či později uštvat k smrti. Problémem nejsou různé ideologie či náboženství ohrady, které jsou k ruce pastýřovi stejně jako jeho nůž a srp. Problémem je naše touha po moci, strach z nočního nicotného chladu. Naše touha vyrýt co nejhlubší brázdu do přítomné chvíle, než odejdeme kamsi daleko do zapomnění.
Zatím jsme však stále zde a můžeme snít své sny o tom, jak kdosi bude pracovat, orat a žnout, zatímco my budeme sedět jako páni a jíst…