V lidském povědomí se velmi často vyskytuje názor, že každý člověk touží žít a není možné, aby zdravý člověk myslel na to, že by ze života dobrovolně odešel.
V minulosti, plné nejrůznějších válek a krvavých konfliktů, mohl člověk z tohoto světa odejít velice snadno. Životní podmínky tehdy dlouhému a klidnému stáří nebyly nakloněny.
Dnes je situace jiná. 70 let již není považováno za magickou a nepřekročitelnou hranici bytí a ani nebezpečí, která nás na naší cestě životem potkávají, nejsou velká. Zvláště, pokud žijeme na klidných zemských deskách ve středu Evropy, ohrozit nás můžou nanejvýš vlastní stravovací návyky nebo automobilová doprava.
Další názor, který je zakotven v lidském povědomí je to, že když už zde jednou člověk je, měl by se snažit o to, vydržet co nejdéle. To je obecně přijímané dogma současné západní civilizace, mohutně podporované nepostradatelnými výrobci léků.
Avšak i dnes, v době “ráje na zemi”, kdy nestrádáme hladem ani materiálním nedostatkem, se najdou lidé, kteří chtějí dobrovolně svoji misi na tomto světě ukončit. Společnost je nazývá sebevrazi a panuje obecný názor, že se jedná o duševní poruchu.
Pokud se člověk rozhodne ukončit svůj život, jedná se o sebevraždu. Podle prognózy Světové zdravotnické organizace dosáhne počet lidí, kteří končí život sebevraždou v roce 2020 jednoho a půl milionu. Sebevražd prostě přibývá a nikdo netuší, proč tomu tak je. Způsobů, jakým si lidé berou život je nespočet a často jsou velmi bizardní..
Ve Švýcarské klinice Dignitas v Zurichu se zabývají něčím, co je pro mnoho lidí jen těžko pochopitelné. Pomáhají zde lidským bytostem ukončit svůj život. Asistovanou sebevraždu zde využívá stále více lidí, zejména těch, pro které je jejich současná fyzická existence neúnosná. Klinika Dignitas a zvláště pak její šéf Ludwig Minelli jsou občas probíráni v médiích způsobem, jakým bychom asi referovali o říši pekelné a jejím všehoschopném vládci Satanovi.
Je však takový pohled pouze tunel v naší mysli nebo se opírá o nějaké smysluplné argumenty?
Připustíme – li,že jsme bytosti svobodné, mající právo na život, musíme na druhé straně přiznat, že právo na život bez práva na smrt je jen poloviční svoboda. Zatímco je nutné i nadále život chránit a tvrdě vystupovat proti všem, kteří by jej chtěli druhým upírat, svůj vlastní život bychom měli mít jen ve svých vlastních rukách. Asistovaná sebevražda by měla být svobodným lidem umožněna, pokud bude zajištěna nemožnost jejího zneužití.
Eutanazie a umělé přerušení těhotenství jsou velmi blízko sebe. V obou případech není smrt něčím vnějším, co přichází “řízením osudu”, ale jedná se o pragmatické lidské rozhodnutí. Podstatný rozdíl je v tom, že v případě eutanazie rozhoduje člověk o svém vlastním životě. V případě potratu člověk rozhoduje o životě bytosti, která se zrodila uvnitř něho samého, ve spolupráci s jinou lidskou bytostí. Přesto je a jistě ještě nějakou dobu bude, umělé přerušení těhotenství liberální společností vnímáno jako akt svobodné vůle matky. Dle jejich názoru má na usmrcení plodu matka nárok z toho důvodu, že se plod nachází v jejím vlastním těle. Je tedy její součástí a ona má právo o jeho životě či smrti rozhodnout podle vlastního uvážení.
V případě asistované sebevraždy však stejné argumenty neobstojí. Podle většinového názoru společnosti, nemá dospělý člověk mít právo na asistovanou sebevraždu. Co může být v pozadí tohoto názoru?
Bezesporu jako nejsilnější důvod se jeví sobectví. K přerušení těhotenství se v naprosté většině případů nerozhodují ženy ze zdravotních důvodů. Hlavním důvodem je rozumová úvaha. Upřednostňujeme vlastní prospěch z tohoto aktu. Není – li žádný nebo naopak je – li možné předpokládat újmu finanční, profesní a další, přispívá to k našemu rozhodnutí pro potrat.
Naproti tomu při asistované sebevraždě, byť se jedná o někoho, koho vůbec neznáme, se můžeme obávat toho, že jeho odchod z “jeviště”, by se nás mohl nějakým způsobem dotknout. Možná je tam kdesi hluboko ukryta obava, že když to ti ostatní zabalí, zbudu tu já, který bude muset plnit bezedný daňově sociální vysavač těch nahoře.
Jakoby se jednalo o symbol plující pramice. Sedíme v ní a veslujeme. Nemůžeme vzít do loďky nikoho dalšího, protože už bychom byli pod čarou ponoru a zároveň nemůžeme nikoho pustit ven, protože kdo by pak za něj pádloval.
To je možná jeden z hlavních důvodů, proč se asistovaná sebevražda svobodných lidí nesetkává s pochopením těch ostatních. Možná by stačilo zvolnit. Nechme odejít ty, kteří naši bárku opustit chtějí a dovolme přijít těm, co tonou okolo nás. Je možné až pravděpodobné, že dříve či později získají dost sil na to, aby nám pomohli pádlovat k tomu našemu vysněnému obzoru blahobytu.