Jedeme si takhle po rovné silnici mezi Trutnovem a Dvorem Králové, když mi moje drahá polovička říká.
"Zatrub."
"Proč?" ,nechápavě se na ni podívám.
"Pro štěstí. Vždycky,když jedu okolo slona, tak zatroubím pro štěstí." Odpoví mi sladce.
Na
trase mezi výše zmíněnými městy je totiž plechový slon. Je to reklama
na Dvorskou ZOO. Věděl jsem, že občas slouží jako místo, kde adolescenti
projevují svoje emoce pomocí štětce a barvy, nebo spíše pomocí sprejů,
koupených z kapesného svých těžce pracujících rodičů. Nevěděl jsem
však, že tento slon může fungovat také jako nositel štěstí. Samozřejmě
,pokud zatroubíte.
Je mi jasný ten princip. Něco jako modlitba.
Když na něco stále myslíme, ono se to nakonec stane. Je to princip
soustředění. Něco jako přání ,která máme ,když padá hvězda. Naše přání
musí být v našem podvědomí neustále přítomno, abychom jej byli schopni
vyslovit ,kdykoliv máme to štěstí a vidíme padat hvězdu.
Bohužel
trpím podivným předsudkem, že účastník silničního provozu by měl
troubit pouze v případech, kdy tím upozorňuje na nějaké nebezpečí,
které si ten na koho troubí neuvědomuje. Troubení, které by bylo určeno
plechovým slonům, mi připadalo tak nějak nevhodné. Ani jsem vlastně
nevěděl proč vlastně. Bylo to snad moje konzervativní myšlení, které
bylo na vině?
O mnoho měsíců později jsem jel v noci toutéž
trasou, pršelo, viditelnost nebyla nejlepší, když tu jsem sebou trhl
při zaznění klaksonu protijedoucího vozu.
Co se stalo? Přemýšlel
jsem nervozně. Nesvítí mi světla? Oslňuji? Vláčím za sebou stařenku
zachycenou za nárazník? Je na silnici nečekaná překážka? Hlavou se mi
honilo tisíce možností. Zpomalil jsem a rozhlížel se po temné silnici.
Možná mi nesvítí jedno světlo…
Vylezl jsem ven a světla zkontroloval.
Vše bylo v pořádku. A potom jsem si to uvědomil. To ten slon. Člověk,
který jel proti mě ,měl asi dojem, že má málo štěstí a tak jej požadoval
od plechového slona. To bylo to troubení. Řidič prostě myslel na
štěstí… pochopitelně ,že na to svoje.
Jak složité to asi musí být pro toho slona, když představy o tom, co je to štěstí, jsou tak rozdílné.
Představím
si kupříkladu, že proti mě jel muslim. Jeho představa o štěstí byla ta, že budou
všichni okolo něho stejného vyznání jako on. Slon se nadechne ,aby vyplnil
jeho přání, když v tom jede okolo křesťan a zatroubí si svoje štěstí. To aby byl svět pro změnu plně křesťanský. Slon se zarazí a přemýšlí ,jak tato dvě
přání vyplnit. Možná se už blíží řidič ateista, chystající se zmáčknout
svůj klakson…
Nezávidím plechovému slonu mezi Trutnovem a
Dvorem Králové. Je pravda ,že by to mohl mít ještě horší. Nyní musí
plnit přání jen těm, kteří jedou právě touto trasou a jen těm, kteří na
něj zatroubí. Ale přesto. Těžká šichta. 24hodin denně, sedm dní v
týdnu. Skoro jako politikové. Dovedu si představit, že takový politik
je na tom vlastně obdobně, takže je jen pochopitelné, že již dávno
rezignoval na přání těch, kteří na něj stále troubí se svými představami
o štěstí. Lze pochopit, že se nakonec uchýlí k prosazování té své představy štěstí, a že my voliči to pochopíme.
Ostatně ono se to troubení k němu dostane tak jednou za čtyři roky.
Mnozí
tomu věří. Že stačí zatroubit na slona a štěstí si pro nás přijde. Že
pro to není třeba udělat nic víc, než jednou za čas zmáčknout klakson.
Proč ne. Ten plechový slon tam stále stojí. Mezi Dvorem Králové a Trutnovem. Šťastnou cestu.