Komentáře: Pozor na rezavé konzervy

Od: sara

sara — Thu, 02 Apr 2009 00:06:31 +0000

to robynson
No..to je pravda.Bylo by úžasné , kdyby se např. ve škole předával jakýsi přehled možností, jak k dětem přistupovat a předpokládané důsledky jednotlivých přístupů (např. bití v dětech podporuje strach se projevit), které by vycházely z nějakých dlouhodobých psychologických statistik. Ať si každý vybere ten, který ho zaujme..ALE ..kdyby si lidé( ti učitelé tedy) dokázali uvědomit , že vůbec EXISTUJÍ různé přístupy..už to by byl takový boom ve společnosti a komunikaci , že by pravděpodobně podobné diskuse o tom, jak vychovávat děti vůbec nevznikaly.

Od: robynson

robynson — Tue, 31 Mar 2009 08:44:51 +0000

>>> Kateřina S
Já tomu Kateřino rozumím, té nechuti poslouchat někoho jak Vám říká co byste se svými dětmi měla nebo neměla dělat. Také si myslím, že to není nejšťastnější politika, poučovat někoho kdo si myslí že ví. Já mám na mysli spíš něco ve smyslu informace než rady. Dám takový blbý příklad: Každý si bude mít možnost pořídit potápěčskou výbavu. Jelikož žijeme u krásného až azurově čistého moře, všichni tak činíme. A pak přijde kdosi s nápadem, že by v rámci našich školních osnov nebylo na škodu informovat o tom, co jsme na základě mnohaletého výzkumu o potápění zjistili. O nebezpečích která hrozí i o krásách, které je možno spatřit. Nemůžeme potápěče donutit k tomu, aby ty poznatky použily, ale můžeme jim dát možnost tak učinit.

Od: Kateřina S

Kateřina S — Tue, 31 Mar 2009 00:18:12 +0000

omloluvám se za zdvojení
uvědomila jsem si, že ze všehio nejvíc si přeju mít se svýma dětma otevřený blízký a upřímný vztah. A přestala jsem po nich chctít věci, ketrý jsou mi ukradený. najednou se doma dýchalo mnohem volněji. V podstatě ani me,lžu říct, co chci a k čemu děti vychovávám. prostě to tak nějak vyplývá ze společnýho života. ne, že bychom se teď nepohádali, že bych se nezlobila… ale umíme si je vyříkat, diskutovat o nich.
Na druhou stranu tato moje výchova způsobuje, že věčně nemají hotové úkoly a kdyby je měly a kdyby se líp učily, měly by prý až o dva stupně nebo aspoň o jeden, lepší všechny známky (říkají učitelé). Tresty u nás neexistují. trdestem je moje okamžitá reakce kdy dýám najevo, co si myslím. Zařvu, někdy vyčítám, pravda, ale pak se o tom zase bavíme.
je u nás bordel a děti se špatně učí. Ale jsme spolu rádi, rádi si povídáme. Pomáháme si. Každý si dělá, co ho baví a všichni ho v tom podporují. To je výsledek mé patnáctileté praxe ve výchově.

Od: Kateřina S

Kateřina S — Tue, 31 Mar 2009 00:07:54 +0000

ještě k výchově
další věc, o které tu diskutujeme je výchova. Někteří diskutující ji vidí jako soustavu metod a postupů. Já tohle nedokážu. A neumím si dost dobře představit, jak se taková výchova provádí. neumím si představit, že bych absolvovala kurz, jak vychovávat dítě, jaké metody používat, jaké používat tresty, jaké odměny… nějak se mi z toho vytrácí otevřenost vztahu rodič – dítě. Vždyť je to vzájemná nekonečná a neustálá interakce. Jak můžu mít připravený nějaký postup? Pod nátlakem okolí jsem se nicméně pokoušela některé věci po dětech vyžadovat /např. pořádek, později psaní úkolů apod./ Ale každá taková donucovací akce končila tak, že jsem se málem zhroutila. Pak mi jednoho dne došlo, že je to proto, že po nich vyžaduju něco, na čem mně samotné vůbec nezáleží. že to vyžaduju „pro jejich dobro“, pro jejich budoucí život. Tak jsem se zamyslela nad tím, co si vlastně přeju já. Co je pro mě nejdůležitější. A co si přeju pro svoje děti. Uvědomila jsem si,

Od: Kateřina S

Kateřina S — Mon, 30 Mar 2009 23:20:28 +0000

situace
V situacích, kdy vám řve dítě v obchodě nebo na ulici, vás především nervujou cizí lidi kolem. Plácnete dítě v podstatě za to, že vás uvedlo do trapný situace, prostě si vylejete vztek a zároveň ukážete všem v krámě, že vy to nějak zvládnete.
Já teda měla tři děti rok po sobě, takže to prostě nešlo, aby mi v krámě vyváděly. Takže pokaždý, než jsme vešli do hračkářství, jsem je několikrát upozornila, že jestli budou dělat scnény nebo něc o po mně chtít, tak jdeme okamžitě pryč. Fakt byly vždycky hodný. I když jsme nekoupili nic. Ono to jde, dohodnout se i s hodně malými dětmi, jen to chce trpělivost. Tím nechci tvrdit, že já ji měla, já byla šílená, ale občas se mi díky ní i leccos podařilo.

Od: Ego

Ego — Mon, 30 Mar 2009 22:21:43 +0000

To petra neomi
Mohu se zeptat, jak to s tím tehdy šestiletým bratrem dopadlo? Přežil to?
Je to mimo téma a dotaz nemíří na autora, tedy se omlouvám, ale tohle by mne vážně zajímalo.

Od: Milan Kovár

Milan Kovár — Mon, 30 Mar 2009 15:31:45 +0000

Kruciš,
ale tohle je přece jen rozprava, jaká už dlouho nebyla. Úplně jsem pookřál, nehledě na (ne)kompatibilitu. Ještě znovu evokuji Vaši poznámku o smyslu diskuse, Jiří: tak jest.

Já si teď musím dát pauzu, nelze jinak, důvody jsou příliš objektivní.

Ať se daří, 再见 !!!

Od: robynson

robynson — Mon, 30 Mar 2009 14:44:33 +0000

>> Milan Kovár
No já se budu rozhodně a ze všech sil tu nekompatibilitu slovníků odstraňovat a to především z vlastních, sobeckých důvodů, neboť v případě že by byla Vámi nade mnou zlomena pomyslná hůl, byl bych ochuzen o cenný zdroj mé reflexe. Pokud nejde o nějaký boj, ale skutečnou diskusi, měl by si asi člověk ohlídat, aby toho druhého „nenasíral“, neb „nasírání“ je předzvěstí brzkého konce plodné diskuse 🙂

Od: Petra Neomi

Petra Neomi — Mon, 30 Mar 2009 14:39:47 +0000

Milanovi
No, jestli to, že vám to funguje, není prostě tím, že máte jiný děti :))

Od: Milan Kovár

Milan Kovár — Mon, 30 Mar 2009 13:53:41 +0000

2 Petra Neomi
…Tohle je situce, kdy jí dítěti lupnete, proto, že vám povolí nervy, ne proto, že by to zlepšilo situaci, nebo ho to nějak vychovalo.
———–
Mám zcela jiný výklad situace a dobře to funguje, alespoň mně 🙂
———–
Mmch, v této debatě se všichni zaklínáme obecnými koncepty, ale konkrétní situace bývají jako z udělání jiné, než jaké předpokládala teorie. V nějaké debatě pod jiným článkem mi kdosi dobromyslně poradil, že se mám uvolnit. – To je obecně velmi dobré, protože to umožňuje adekvátně reagovat na to, co právě je.
Jdu příkladem.