Reklama
 
Blog | Jiří Robinson Roup

Znásilňují mi dceru

Je krásný to poklidný večer. Nalévám z konvice čaje, sleduje při tom blyštivý pramen zlatavé tekutiny, stáčející se na dně šálku jako spokojený had Uruboros.

Usadím se do křesla a přivřu oči. Venku sněží bílé jiskry přítomnosti, pokrývající parapet mého okna. Teď se ale nedívám ven. Hledím dovnitř. Vidím svého otce, jak se stává v osmnácti letech správcem továrny, neboť Němci jsou poraženi a opilí vlasovci hodují. Je noc. Na dveře bytu buší bývalý německý ředitel. Prosí, žadoní.

"Udělejte něco, znásilňují mi dceru."

Co by tak mohl udělat osmnáctiletý mladík proti tlupě opilých vlasovců,
majících své samopaly jako argumentační trumf, přebíjející spolehlivě
jakékoliv případné námitky?

Usrknu čaje a podívám se na slavnostní průvod
sněhových vloček. Je to tak dávno, ta příhoda mého otce, je zaprášená
šedesáti lety budování civilizace. Je šedesát let mnoho nebo málo na
naši dlouhé cestě od zvířete k člověku?

…Více
než 40 žákyň a dvě učitelky byly znásilněny. Dívkám bylo od osmi do
třinácti let. Vesničané přivedli 15 z nich na kliniku, kde pracovala
dr. Basheerová. Dívky měly strašlivá zranění.

"Byl to hrozný incident. Byly to jen děti, vůbec tomu nerozuměly."

Když
se lékařky zeptali pracovníci humanitárních organizací co se stalo,
sdělila jim to. Dozvěděly se to úřady a o měsíc později přišli do
jejího domu vojáci a zatáhli ji ven k čekajícímu vozidlu.

"Řekli
mi: Vy jste těm lidem řekla o znásilněních v té škole. Proč jste to
udělala? Mluvíte o znásilnění, ale nevíte, co to je. My vám to ukážeme."

Vojáci
ji odvezli do chatrče. "Svázali mě na rukou a na nohou provazem a
nechali mě. Myslela jsem, že mě zabijí. Pak ji tři muži postupně
znásilnili.

"Kopala jsem, ale jeden mě pořezal nožem na
chodidlech a pak mě pořezal na levém prsu. Jiný muž mě pálil cigaretou.
Všichni tři mě znásilnili."

Dalšího dne přišli do chatrče další dva muži a znovu ji znásilnili.

Třetího
dne ji muži vytáhli z chatrče a odvezli ji zpět do vesnice. Řekli jí:
"Tak teď povídejte všem o svém znásilnění, víte teď, jaké to je."

citace: blisty
zdroj: Telegraph

Co
by tak mohl udělat český človíček proti něčemu, co se odehrává kdesi v
Darfuru? A kde všude jinde člověk stále ještě věří v princip národní či
kmenové dominance a síly, která jediná by měla vyřešit všechny naše
nezralé projevy lidství?

Na vině jsou většinou všechny ty
"národní zájmy". Snaha o to, aby moje skupina, skupina ke které patřím,
aby hlavně tato skupina profitovala. Soucítíme se svým "národem",
bojujeme o sebeurčení, ústy prezidenta Klause deklarujeme neochotu ke
sjednocení s evropskou organizační strukturou a to vše jen z pocitu
strachu.

Je krásné být hrdý na to, že jsem Čech. Ještě krásnější
může být hrdost na to, že jsem Američan. Ale nejkrásnější by byla
hrdost na to, že jsem člověk. Ale čím se vymezuji jako člověk? Jako
příslušník národa mohu usilovat o prosperitu svého kmene. Je to jistě
jednodušší, než usilovat o prosperitu lidstva.

Člověk se
vymezuje vůči světu. Ale jeho vymezení je křížem, který si dobrovolně
nosí. Také přesvědčení a vymezení Židů jako vyvoleného národa
připravuje těmto lidem život plný útrap a starostí.

Pokud nám někdo znásilňuje dceru, připadá nám to zcela jiné, než když kdesi v dalekém Darfuru někdo činí to samé dcerám těch "druhých".

Není
žádná šance, že by v blízké budoucnosti lidé ve svých činech snížili důraz na svoji
národní identitu a převedli jej na tu lidskou. Přesto o
tom sním. Sním o tom a nalévám si při tom do šálku další blyštivý
pramen zlatavé tekutiny a ten se opět stáčí na dně mého šálku, tak jako
spokojený had Uruboros.

Reklama