Přiznávám, že si to představuji
mnohem idyličtěji.
Vedle mne vrní sladce potomek, já
na svém pracovním nástroji tvořím velkou literaturu a jsem naplněn hrdostí na
manželku, která nás oba zajistí. A hle, už je tu. Vchází a já se zvedám, abych
ji políbil na přivítání. Jdu ohřát večeři, zapaluji svíčky, nalévám víno…
„Miláčku, jídlo je na stole!“ Volám ji, svou královnu, zatímco ona se mazlí
s novorozenětem. Těším se, jak se bude rozplývat nad tím, jakou pochoutku
(a jak zdravou!) jsem jí navařil a naše oči v sobě budou milostně tonout.
S těmi sladkostmi jako Kateřina
problémy nemám. Snad v případě, kdybych ze svého života vyškrtl alkohol. Ale
o tom jsem zatím neuvažoval. Myslím, že člověk by neměl bojovat na frontách,
které neotevřel.
Už jsem byl kdys ponechán ve
stavu, že jsem nemusel kvůli práci docházet do žádného určitého místa. Ale
nikdy jsem ten čas nedokázal nějak dobře zužitkovat. Myslím, že teď bych to už
dokázal. Navíc mé dceři se narodilo děvče a tak by bylo hezké, kdyby se mně narodil
chlapec. Ano, já vím, už jednoho mám, ale slušných lidí není nikdy dost. No ne?
Myslím, že to nemůže být nic
hrozného, starat se o malého tvora, s tak nepatrným akčním rádiem. Jediné nebezpečí může hrozit z pohledu mé
ženy. Kdo ví, třeba o tom nežertuje, třeba to myslí vážně a já budu muset
zastat všechny práce v domácnosti, prát oblečení celé rodiny (snad i
žehlit?) a co horší, pak je i skládat a vkládat do skříní. Sice jsem cosi
podobného na vojně zvládl, ale to je už tak dlouho. Nebo se to nezapomíná? Je
to jako jízda na kole? Nebo cizí jazyk?
Ve skutečnosti jsem spíše optimista. Věřím, že
moje žena, intelektuálně vytížená ze své práce, ještě ráda sáhne po koši s prádlem
a kolíčkách. Proč by se neprojela s vysavačem po bytě, vždyť je to něco
jako kontrola vlastního teritoria, činnost nutná a přirozená.
Oba se na to těšíme. Bude to jistě
radostná událost. Já sice už ve svém věku necítím žádnou povinnost ani touhu
vlastnit a vést nějakou další bytost, ale chápu, že každý kdo může, by se měl
přičinit, aby na svět dopomohl těm jiným. Pokud je život pokračováním nějaké
cesty, je dobré podat těm, kteří na ni ještě nenastoupili, svou pomocnou ruku,
v tomto případě i více.
Ne, mateřské se nebojím a s radostným
očekáváním se na ni připravuji.