Reklama
 
Blog | Jiří Robinson Roup

Všechny naše děti

Bytostně nesnáším... a pak už může následovat cokoliv. Vždy je to tak nějak nakřivo. Nesnášet mohu zloděje, intelektuály, "pseudohumanisty", spammery a vlastně kohokoliv či cokoliv. Vymezuji se tím vůči objektu který mne irituje a domnívám se, že moje nesnášenlivost je zapříčiněna chováním dotyčného objektu. V tom případě věřím, že cesta od "nesnášenlivosti" k "snášenlivosti" je přes změnu chování těchto objektů.

Otázkou zůstává, mohu li k této změně přispět. Moje dcera uvažuje
nad svými vrstevníky, které mají poněkud jiné vidění světa. Snaží se
pochopit principy, které je dovedly k tomuto vidění, aby si ujasnila
přijatelnost či stabilitu jejího vlastního pohledu na chování člověka
ve společnosti.

Společnost je něco jako rodina. Skládá se z
různých členů, kteří mají různorodé zvyky a návyky. Společnost bychom
si mohli představit jako rodiče, kteří se starají o co nejlepší
podmínky pro život svých dětí, tedy všech lidských bytostí v její
působnosti. Tito lidé mají rozličné názory na to, jak by to mělo ve
společnosti (rodině) fungovat. To jak to nakonec dopadne, je jakýsi
konsenzus všech členů rodiny.

Pokud
máte děti, jistě znáte jejich požadavek na spravedlnost. Pokud máte
jedno dítě kterému je čtrnáct let a druhé kterému je sedm let, víte že
jejich představa o spravedlnosti se může lišit. Něco jako objektivní
spravedlnost neexistuje. Společnost se však snaží vytvořit souhrn
zákonů, které by určovaly alespoň tu základní spravedlnost
(spravedlnost kterou si členové té které společnosti vymezí) a platí si
mechanismy, které se starají o její zajišťování.

To je celkem
jasné a zřejmé. Jasné už není to, jak docílit, aby obecný společenský
úzus o tom co je a není spravedlnost byl přijat i těmi, kteří mají
jinou představu o tom jak by to mělo celé fungovat, popřípadě nemají
představu žádnou a zajímají se jen o své vlastní přežití s co
nejmenšími energetickými výdaji.

Moje dcera hovoří
o vztahu jejích vrstevníků k "morálce", o postojích těchto mladých lidí
ke společnosti ve které žijí a o konstrukcích, které si vytvářejí na
obhajobu svých činů, které sice částečně vnímají jako neetické, ale
jsou schopni si je racionalizovat. Tyto postoje nejsou tvořeny jen na
základě jejich vlastního pozorování, ale i na základě zvyků a postojů
které jsou jim zprostředkovány rodinou (společností), vrstevníky a v
těch lepších případech kulturní potravou, jsou – li ji schopni
přijímat. Kulturní potravu nemám na mysli přímo mediální kanály, ale
spíše literaturu, ve které čas pozitivním způsobem selektuje zrno od
plev.

Ne každý má schopnost napojit se na kanály, které nám poskytuje literatura
našich velikánů. Z toho důvodu je přínosem audiovizuální složka, filmy
a pořady, které těm kteří mají potíže se soustředěním pozornosti na
statická písmena v tištěné formě podávají jakýsi zředěný odvar v barvě
a se zvukem. Člověk je do značné míry "napodobovač". Největší vliv na
něj má chování lidí v jeho nejbližším okolí a zpočátku jistě ten
největší rodiče, alespoň do doby, kdy je přijímá jako autority.

Dříve či později však někteří jedinci dospějí k
poznání, že svět jak jej vnímají, je do jisté míry takový, jaký jej
vidí. Právě to jak svět vidíme je určeno mimo jiné tím výše zmíněným,
to jest našim kulturním poznáním a schopností nacházet souvislosti v
jevech a událostech okolo nás.

Když se vrátím k úvodním slovům článku, které jsou vytrženy ze spotu o problematice rasismu
v "naší" společnosti, přirovnal bych volání po spravedlivém a rovném
přístupu ke všem "svým" bližním, k volání po tomtéž ve vztahu k dětem
ve své "rodině" (společnosti). To je jistě legitimní požadavek. Otázkou
je, zda-li bude nějakým způsobem řešit problém (kupříkladu rasismus –
nebo spíše to co jej vyvolává).

Kdosi kdysi řekl: "Jak to, že vidíš třísku v oku svého bratra, ale trám ve vlastním oku nepozoruješ?" Je to moudrá věta, ze které je možné vyjít.

Pokud
se soustředíme na rozvoj vlastní osobnosti a začneme si uvědomovat
svoje vlastní jednání, nebudeme zkoumat, zda je či není krádež pulitru v restauraci
pro majitele velká či malá ztráta. Uvažujeme pak o tomto činu jen ve
vztahu k sobě samým. Důvodem proč nekradu pak není to, že bych tím
způsoboval škodu, ale to, že bych tím manifestoval svoji slabost
vydělat si na to, co kradu.

Ve
většině případů naše ego naopak chce manifestovat svoji sílu. To je
software pro dominantní jedince. Pro ty ostatní jde o prostý soucit.
Soucítit s bytostmi které mne obklopují je ta nejvyšší meta, na jakou
člověk může dosáhnout.

Tento
přístup, ta snaha po kultivaci vlastního ega, vlastní osobnosti, která
by měla být každému vštěpována od první třídy a měla by nahradit
"občanskou výchovu" spíše něčím na způsob filosofie, by mohla přinést
do budoucnosti nějaký efekt. Začít tak nějak od základů a věřit, že
dobrá setba přinese svoje ovoce.

Opravdu
nevěřím na nesnášenlivost. Není mi to dáno. Nemohu nesnášet některé z
mých dětí ani sourozenců jen pro jejich vlastnosti. Vnímám je jako
členy své rodiny a snažím se jim pomoci, je – li to v mých silách. Co
je v mých silách už je asi u každého individuální.

David Mervart si všímá ve svém blogu toho, že s velmi populárním a kladně přijímaným článkem Petra Staníčka
se ztotožňuje mnoho těch, kteří mají ten názor, že "rasisté" (ach ty
škatulky) nejsou. Jenom jim prostě už ti "cikáni" lezou krkem.

Někdy
to tak bývá, že ve své rodině musím některému z dětí věnovat více
pozornosti, než tomu druhému. Stává se, že to "opomíjené" dítě si
ztěžuje na pozitivní diskriminaci toho druhého. A má pravdu. Ale tato
"pozitivní diskriminace" je dělána v mém zájmu. Já (tedy společnost)
mám určitou představu o tom, jak by to v mé rodině (společnosti) mělo
vypadat a snažím se.. jak já se snažím.

Ale zde je ještě prostor
pro jinou úvahu, která se toho dotýká. Co je největší pomocí? Jak je to
s tím příběhem o rybářovi a hladovém poutníkovi?

Poutník:
"Dej mi rybu rybáři, máš jich plný koš, já mám hlad. Dva dny jsem nejedl."
Rybář:
"Drahý poutníku. Mám rád všechny své lidské bratry, i tebe mám rád. Právě proto ti rybu nedám. Ale rád tě naučím jak je chytat."

Každý
musíme být tím čím jsme. Nemůžu v sobě potlačit rybáře ani poutníka.
Můžu si jen uvědomovat. To je krok k dobrovolné evoluci.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama