Reklama
 
Blog | Jiří Robinson Roup

Rozpůlené nebe

Byla zima. Nemyslím tím jen roční období. Myslím tím ten lezavý a neurvalý mráz, který se zakusuje do konečků prstů, s bezohlednou lhostejností nenáviděného přírodního cyklu.

Došel
jsem k vozu a při pohledu na námrazu, která pokrývala
čelní sklo, mnou projel neurčitý, lepkavě páchnoucí
pocit marnosti a vzdoru. Vadila mi fyzická aktivita, zvláště
pak ta moje vlastní.

Odemkl
jsem automobil a vyndal z přihrádky ve dveřích
plastovou škrabku. Zabouchl jsem dveře, ale tak, abych nenadělal
velký hluk. Nerad dělám velký hluk. Zvláště
je-li tma, a všude okolo je spánek, hvězdy a měsíc.

Reklama

Přiložil
jsem škrabku na čelní sklo a rytmicky začal odstraňovat
ledový škraloup. Škrabka neochotně vrzala a skřípěla,
jako by se na mne zlobila, že jsem ji tak časně zrána
vytáhl z její skrýše ve dveřích. Snad
proto nechávala na skle brázdy neodstraněné
námrazy, aby mi tak dala najevo, že se s ní musí
také počítat.

Měsíc
byl téměř kulatý. Když jsem nastupoval do vozu,
všiml jsem si, že na obloze je nějaká čára. Byla to
vzdušná stopa po letounu. Podobnou čáru už jsem,
myslím, kdysi viděl. Nevěděl jsem, že vojenské
letouny poletují za úplňkových nocí.
Hleděl jsem na tu dlouhou, rozpadající se čáru,
mráz mne štípal do tváří a ta chvíle
by mohla být nazvána magická. Rozhodně bych ji
tak nazval, kdybych ji chtěl někdy někomu popsat. Někdy se to tak
stane, že se nachomýtneme k magické chvíli. Pak
nasedneme do vozu, nastartujeme a vydáme se noční
silnicí za obchodem.

Dotýkal
jsem se volantu jen velice opatrně, neboť byl mrazivě studený.
Levý malíček a prostředníček mne samozřejmě
bolel. Je to už tři roky, co mi omrzly. Vždy, když mrzne,
připomene se mi ta doba, doba svírající
svobody. Okolo ubíhaly stromy a já jsem nehnutě seděl.
Osud promítal na postranní okénka mého
vozidla iluzi jízdy temnou nocí, zatímco já
seděl na chladném betonovém podstavci ve městě
zvaném Pardubice. Ztratil jsem rodinu. Rodina mne opustila,
protože jsem byl stále těžší. Stahoval jsem ji pod
hladinu. Klesal jsem zbytečně pomalu. Když už pro mne v rodině
nebylo místo, klesání se zrychlilo.

Žena
v hubertusu, která seděla vedle mne, páchla jen
nepatrně. Mráz působil takřka hygienicky. Nemiloval jsem tu
ženu. Vlastně jsem ji ani neznal. Spojovala nás plastová
láhev se šroubovacím uzávěrem. V lahvi byl lék
pro nás. Bylo třeba jej užívat často, nebo alespoň
pravidelně. Žena asi usnula, protože mlčela. Buď usnula nebo
zemřela. Ať tak nebo tak, znamenalo to, že zbytek lahve již není
potřeba dělit dvěma. Nebyl jsem dobrý počtář.
Jakékoliv dělení mne obtěžovalo. Nepoužívali
jsme sklenky na víno. Přelévat tekutinu z jedné
nádoby do druhé a posléze ještě do svých
útrob bylo z našeho pohledu snobské. Smysluplná
byla pouze poslední část. Tekutina patřila do
žaludku. Čím dříve se tam dostala, tím dříve
mohla začít působit.

Když
se to vezme kolem a kolem, život mi nikdy nepřipadal nijak
výjimečně zábavný. Od chvíle kdy mi
bylo osmnáct a stál jsem se žiletkou před zrcadlem s
onou otázkou – být či nebýt, uběhlo již mnoho
dní. Dnes bych možná řekl nebýt. Ale co kdyby
se to mělo už za chvíli změnit? Co kdyby se mohlo v životě
přihodit něco, co by běh věcí zvrátilo? Co kdybych
dostal svou vlastní šanci? Tu první jsem prohrál,
ale co když je skutečně bůh? Co když je skutečně milosrdný?
A co když má skutečně nekonečnou lásku i pro mne?
Třeba jsou ty sračky, co se jimi teď brodím, jen posledním
úsekem před cílovou rovinkou, něco jako Velký
Taxisův příkop, Irská lavice, Hadí příkop,
Velký vodní příkop, Velký anglický
skok, Zahrádky…..někde tam přece musí být za
tím vším cíl. Nějaký předěl s
jásajícími diváky.

Pro
tuto chvíli bylo mým cílem pomocí
tekutiny z plastové lahve docílit určité
hladiny vyrovnanosti, která by mne mohla ukotvit na tomto
světě, obměkčit mé okoralé srdce, zvlhčit bolavě
suché oči…

Dopil
jsem polosladkou břečku a zadržel dech, abych ji nevyzvrátil
na spící ženu. Aby víno účinkovalo,
bylo třeba jej vypít velmi rychle. Čím rychleji, tím
lépe. Po chvíli, když opadla nevolnost, ucítil
jsem malé zlaté prasátko ve svém žaludku.
Podíval jsem se na oblohu. Byl úplněk. Na temné
obloze byla tlustá stříbřitá čára.
Podíval jsem se trochu pozorněji. Kývání
svého těla jsem zastavit nemohl, přesto jsem rozpoznal, že
je to stopa, kterou zanechává za sebou vojenský
letoun. Mají tu někde blízko základnu. Kreslí
tu čáru na oblohu snad pro mne? Postavil jsem se na vratké
nohy a zíral se zvrácenou hlavou nahoru. Čára
za letounem získávala na tloušťce, ale zároveň
se jakoby rozplývala do stran. Přesto se její částečky
ve svitu měsíce třpytily.

Pohlédl
jsem na spící ženu. Možná ve skutečnosti
nespí. Možná zemřela, tady v Pardubicích
dodýchala svou zbytečnou přítomnost, a ta čára
na obloze, je čára jenom pro mne. Ta čára rozdělila
oblohu na dvě části. Levá strana je temnější
než pravá, která nezištně nabízí
stříbřité měsíční oko. Jakoby na
jedné straně vládla naděje světla, která není
nikdy možná bez souhlasu temné noci. Jedno podmiňuje
druhé, ač se zdá, že stále směřujeme z temna
ke světlu. Možná stačí udělat jenom jeden krok.
Přestoupit tu čáru. Z temné části do té
světlejší. Smýt temnou hrůzu bezmoci a vstoupit do
toho nového rána, toho, které ještě nikdy
nenastalo, ve kterém jsou všechny naše naděje a očekávání
sečteny a předloženy ve svém výsledku. Co pro to
mohu udělat? Mohu udělat ten krok sám? Je v tom chtění
má vůle? Je v tom síla mého rozhodnutí?
Je v tom bolavě krátký okamžik volby?

Znovu
jsem pohlédl na ženu v hubertusu. Špinavý šátek
s ocelově šedými šmouhami vlasů se ztrácel v temné
noci.

"Musím
vypadnout", zamumlal jsem.
„Teď
hned!

Dobrá.
To není pro za
čátek
špatné. Uvažoval jsem v duchu a klopýtavě jsem se
vydal vrávoravým krokem k nádraží. Měl
jsem prázdné kapsy a žaludek na vodě. Víno se
mi hrnulo do krku a já cítil jeho palčivě ostrou
pachuť.

Musím
se přiznat, že dost dlouho jsem alkohol považoval za něco
vzdáleného, co se mne netýká. Když jsem
v patnácti letech zůstal sám na internátu a v
srdci jsem cítil prázdnotu jako po vytrženém
zubu, byl to alkohol a cigarety, co mi pomohlo získat
ztracenou rovnováhu. Kominický učeň, podivně
osamocený v milionovém městě. Pivo a cigarety
nahradily rodičovskou lásku. Byla to výhodná
výměna. Obě drogy jsem si mohl ze svého kapesného
dopřát. Co jsem si nemohl dopřát, byla přítomnost
mé matky, nebo mého otce. Ačkoliv jsem se za nimi
stále vracel, doopravdy jsem se již nikdy nevrátil.
Něco ve mě umřelo. Nebyl okolo mne nikdo, kdo by mi byl blízký.
Byli okolo ale lidé, se kterými jsem mohl jít na
pivo a o přestávce vykouřit hladovou cigaretu. Být
pánem svých nálad, svých pocitů. Po
několika pivech jsem zvracel. Zkoušel jsem pojídat před
pitím sádlo, abych udržel větší než malé
množství piva, ale výsledky nebyly uspokojivé.
Jediná cesta k nezvratnému žaludku vedla, jako ve všem
ostatním, přes tvrdý trénink.

"Podle
mne to chce každý den vypít alespoň jedno pivo."
Prohlásil jeden starší kamarád, mající
s pivem větší zkušenosti, než já. Od té doby
jsem se snažil vypít každý den alespoň jedno pivo.
Bylo pro mne důležité být připraven. Byla to zkouška
síly. Počet vypitých piv byl stupeň zralosti. Alespoň
v tom světě, ve kterém jsem žil.

Došel
jsem k rohu budovy Tesco a napadlo mne, že bych se mohl vymočit do
temného zákoutí, kde se ukrývaly
kontejnery s odpadem. Měl jsem na sobě mnoho různého
oblečení. Tepláky i kalhoty, vlastně cokoliv, co jsem
na sebe mohl obléci, jsem také oblékl. Pohyb v
takovém oděvu byl komplikovaný a vykonání
potřeby se stávalo namáhavým výkonem,
avšak nebylo zbytí. Okolo tančil svůj neklidný tanec
tichý mráz.

Jen
se pořádně podívejte. Nebyl jsem tam uvnitř za těmi
okny, před obrazovkou pomrkávající do
ztemnělého pokoje, s lahví Denis d´Or na stole a
na plátky pokrájeným sýrem Appenzeller ,
vějířovitě rozprostřeným na dosah ruky. Byl jsem
venku, v páchnoucím rohu nesmyslného a ošklivého
města a močil jsem na stěnu obchodního domu; protože na
nádraží bych musel za pisoár platit.

Obrátil
jsem se a vykročil, ale moje noha o něco zavadila a já jsem
okamžitě padl tváří na chladný asfalt. Udeřil
jsem se tvrdě do sanice. Byl jsem opilý, takže mne to příliš
nebolelo. Patřilo to k mému životu. Otupěle jsem se okolo
sebe rozhlížel. Hleděl jsem na temnou hmotu, o kterou jsem
zakopl. Vypadalo to jako člověk. Nechápavě jsem hleděl na
tu nehybnou postavu. Proč tu proboha leží? Od lampy z ulice
k postavě na zemi dopadalo slabé světlo. Začal jsem
rozeznávat šaty. Byl to nějaký oblek, takže se
jednalo o muže. Do tváře mu nebylo vidět. Ale došlo mi, že
to není druh ve zbrani. Nebyl tak cítit. Šířila
se okolo něho naopak slabá vůně parfému. Neobratně
jsem mu prohledal kapsy. V náprsní kapse saka měl
koženou tašku s doklady. Taška měla na sobě vytlačený
nějaký nápis, cítil jsem ho pod promrzlými
bříšky prstů, ale ve tmě jsem jej nepřečetl. Strčil
jsem si tašku do kapsy bundy a pokusil se zvednout. Na zemi se cosi
zatřpytilo. Nebylo to na zemi. Bylo to na jeho ruce. Poklekl jsem
znovu vedle muže a vzal jeho ruku do dlaní. Nebyla teplá,
ale nebyla ještě ani ztuhlá. Na prsteníku té
ruky byl zlatý prsten s kamenem. Možná to byl
diamant. Nevyznal jsem se v tom, ale prsten se mi líbil. Kámen
byl zasazen do hadí hlavy a odrážel světlo z lucerny
od silnice jasným paprskem. Stáhl jsem prsten a spustil
jej do kapsy u kalhot.

Zdálo
se mi, jako bych trochu vystřízlivěl. Nevěděl jsem, jestli
ten člověk žije nebo ne, ale bylo mi to jedno. Jsem přeci nikdo.
Nemusel jsem tudy dnes jít. Nemusel jsem tady močit, vůbec
bych o tom chlapovi nevěděl. Vlastně o něm vůbec nic nevím.
Pohlédl jsem na nehybnou postavu ležící na
zemi. Chtěl jsem zpátky. Chtěl jsem to, co mi osud ukradl.
Chtěl jsem si sáhnout na kolo dharmy. Chtěl jsem udělat
svůj rozhodující krok. Měl jsem na něj právo.
Nebyli tu žádní soudci, nikdo nikde netleskal, nikdo
neplakal. Moje rozhodnutí byla vždy jen v mé
kompetenci. Je čas převzít zodpovědnost za své činy.
Chtěl jsem prostě na druhou půlku nekonečné noční
oblohy. Napadlo mne, že být mrtvý je možná
lepší než tu postávat uprostřed noci v perníkovém
městě. Je to jen spánek. Věčný klidný
spánek. Mohl jsem být na jeho místě. A jednou
určitě budu. Ne však teď, ne v tuhle chvíli.

Cítil
jsem lezavý mráz, ale na nádraží už to
nebylo daleko. A třeba v té tašce budou nějaké
peníze. Taky bych mohl prodat ten prsten. Potřebuji své
peníze. Myslím, že peníze by mi mohly pomoci
překročit tu čáru. Chtěl jsem blíž k tomu
stříbrnému oku. Bylo tu zima a tmavo, v téhle
části noční oblohy.

Obloha
pomalu světlala. Odbočil jsem k benzínové pumpě,
která stála hladově u silnice. Osamělé stojany
lhostejně trčely do mrazivého svítání,
s hadicemi jako svinuté choboty spících chrličů.
Vystoupil jsem z vozu. Jen v saku a prostovlasý jsem spojil
vozidlo se stojanem nepoddajnou hadicí a schoulený
čekal, až pohonná hmota naplní plechovou nádržku
mého vozu. Uvnitř stála za pokladnou mladá
dívka s nevýrazným, lhostejným obličejem
své generace a mateřským znaménkem na horním
rtu. Vlasy ji trčely do stran a měly barvu zetlelých jablek.
Vytáhl jsem koženou tašku s vytlačeným nápisem
na hřbetu a vyjmul kreditní kartu. Podal jsem ji dívce
a usmál se při tom do jejích vodnatých očí.
Rádio hrálo bezzubou hudbu běžného dne a mě
čekal dobrý obchod. Když jsem si bral od dívky svou
platební kartu, podívala se na můj prsten.

"Tady
je smlouva. Určitě budete spokojeni. Moji zákazníci
jsou vesměs všichni velmi spokojeni." Usmál jsem se na
muže za stolem a přesunul jsem k němu obálku se smlouvou a
pětitisícovou bankovkou. Muž se jmenoval ing.Petroci, měl
na sobě hnědý oblek, modrou košili se zašedlým
límečkem a kravatu barvy bordó. Mastné vlasy mu
překrývaly uši a tvořily okolo nich nezbedné
spirálky, které připomínaly mimozemská
elektronická zařízení. Byl cítit levnou
vodou po holení a řekl bych, že měl v šuplíku láhev
tvrdého alkoholu. Pracoval v tomto velkém podniku na
nepříliš významném místě a jeho život
neměl velké opodstatnění. Jeho žena byla hloupá
cuchta, co tráví večery s televizní obrazovkou
a čte si v Blesku o svých celebritách. On má na
stole položenou knihu Reader's Digest a občas do ní
nahlédne. Možná má vlastní vinotéku.
Ale tak to být nemuselo. Nebo to tak možná bylo, ale
mě to bylo jedno.

"Jak
říkám, na takové zakázky děláme
samozřejmě výběrová řízení, ale
myslím, že by vše mohlo dopadnout dobře." Růžek
bankovky z obálky nepatrně vykukoval na muže s kravatou v
bordó a tvářil se velmi vstřícně.

Většinou
to dopadá dobře. Těm panákům je jedno, kdo jim vydá
potvrzení. Proč bych to neměl být zrovna já?

Rudé
slunce tonulo kdesi na obzoru, ve voze bylo příjemné
teplo a hudba Afro Celt rezonovala sevřeným prostorem mého
automobilu. Byla to úspěšná mise. Další
úspěšná mise. Podepsal jsem mnoho nových
smluv. Nová doba si žádá nové postupy.
Kotle mají povinné revize na emise. Každé dva
roky si každý podnik, který je používá,
musí nechat změřit emise. Není důvod, proč bych je
nemohl provádět já. Bylo potřeba jen investovat do
měřícího zařízení. Ani jsem nemusel po
každé tahat měřící přístroj z kufříku
ven. Stačilo vypsat fakturu. Zkrátka jsem měl štěstí.
Sáhl jsem si na levou náprsní kapsu. Byla tam.
Stále tam byla. Už třetí rok. Kožená taška s
nápisem "Periculum". Nápis byl vytlačen na
hřbetu. Neznal jsem tu značku. Ale nezajímala mne značka.
Zajímal mne obsah. Dvacet tisíc, které byly v té
kožené tašce, když jsem ji našel, mi pomohlo do začátku.
Někdy stačí jen málo. Jen chuť. Nebo snad síla.
Odhodlání překročit čáru.

Choustníkovo
Hradiště. Spatřil jsem po levé straně budovu kostelu a pod
ním hřbitovní kříže okolo zdiva. Na pravo
svítil neonový nápis motorestu. Otočil jsem
volant a do oka mi bleskl odraz mého prstenu, prstenu s hadí
hlavou. Ten prsten mi vždy připomněl stranu, na které
stojím. Předtím a potom. Temná a světlá
strana.

Zajel
jsem na parkoviště a vypnul motor. Chvíli jsem jen tak seděl
a vychutnával přítomný okamžik. Nebýt v
minulosti ani v budoucnosti. Být teď a tady. Ozvala se rána
do střechy vozu. Trhl jsem sebou. Okolo vozu procházeli dva
muži. Trochu se kymáceli. Jeden z nich asi uhodil do střechy
pěstí. Vstoupili do motorestu. Opilci. Obyčejní
opilci. Sáhl jsem po klíčku v zapalování.
Chtěl jsem otočit a nastartovat. Chtěl jsem pryč. To je jen
prázdná emoce, pomyslel jsem si. Zvládneš to.
Cítil jsem, jak moje síla a vůle nastoluje ztracenou
rovnováhu. Cítil jsem, jak řídím svůj
život. Vyjmul jsem klíček ze zapalování a
vystoupil jsem z vozu na parkoviště, poseté tmavými
záplatami asfaltu. Dnes je můj vítězný den.

Zamkl
jsem vůz a vstoupil do dveří motorestu. Uvnitř byly stoly
pokryty zelenými ubrusy Pivovaru Bernard. Za výčepním
pultem, nad nímž zářila reklamní cedule,
pivovaru stál holohlavý muž s bradkou. Jeho lebka
odrážela nazelenalé světlo z cedule a jeho pohled se
mne lačně dotýkal. Ucítil jsem vůni smaženého
řízku. Jako zpěv sirén. Pach škvířícího
se oleje a pivní výpary. Krásná
kombinace, která mne nutila zůstat a něco si objednat.
Napravo ode dveří seděl muž se ženou. Muž měl na sobě
světlou košili a svetr bez rukávů, zatímco žena
měla hnědý kalhotový kostým. Na hlavě měla
trvalou, v uších stříbrné kruhy a malíček
levé ruky ji trčel mírně nahoru. Měla na něm
obrovský růžový nehet. Asi nějací obchodní
zástupci. Sluhové se služebními vozy a
výkonnostními odměnami. Nenávidí svoji
práci a milují své peníze. Servírka
jim právě na stůl pokládala velké, elipsovité
talíře s řízky a americkými bramborami.
Vypadalo to velice pěkně. Dostal jsem hlad. Usadil jsem se k oknu,
tak abych viděl na svůj vůz. Mléčná lampa u
parkoviště se matně odrážela od jeho střechy. Kdesi za
mnou, v rohu jídelny seděli muži, které jsem potkal
venku. Seděla u nich také nějaká stará žena,
která vypadal poněkud omšele. Možná spala, nebo byla
jen opilá. Měla na sobě hubertus a z pod flekatého
bavlněného šátku ji vykukovaly trsy stříbřitých
vlasů. Znal jsem ty ztracené postavy, mrtvě se potácející
mezi lidmi.

Nechal
jsem si přinést čaj a objednal si něco smaženého.
Měl jsem rád tu vůni smaženého jídla.

Usrkl
jsem vřelého čaje a s úsměvem si na prstu otočil
prsten s hadí hlavou. Pohled mi padl na plakát, který
visel na stěně naproti mě. Bylo tam moře. Písčitá
pláž a v popředí hezká maminka s malým
chlapcem. Cestovní kancelář slibovala zážitky
ve vlnách modrého Jadranu. Vytanula mi vzpomínka
na dávnou dobu. Jako bych nahlížel do cizích
vzpomínek. Z počátku se zdály mírně
potrhané, jakoby vybledlé. Byla tam moje rodina, malé
děti, stan u moře na ostrovu Rab. Děti a žena jdou k moři,
zatímco já si čtu knihu a popíjím trpké
a krvavé víno. Vzpomínka se vyjasňuje, rodinka
přichází zpátky, chlapec pláče a žena
mi sděluje, že jim někdo ukradl potápěčské náčiní,
brýle a šnorchl. Usmívám se a vedu je všechny
zpět. Jsem mírně opilý, vyrovnaný, spokojený,
v ruce držím chlapcův kyblíček na písek, je v
něm voda. Kráčíme zpět na pláž a já
dětem ukazuji, jak je hladina v kyblíčku rovná.
Vysvětluji jim, jak při naklánění kyblíčku
na jedné straně voda ubývá a na druhé
přibývá. Nikam se neztrácí.

Ani
vaše brýle a šnorchl se neztrácí. Nic se
neztrácí. Jen se ten kyblí
ček
naklání. Jednou sem, pak zas sem, nelze něco vzít,
nelze to dát. Za chvíli je to zpět.

Věděl
jsem, že brýle jsou zde. Šli jsme po pláži, z moře
vybíhají dvě cizí děti s naším
vybavením. S úsměvem k nim vyrazím, děti a
manželka jsou mi v patách.

"Dobrý
den, omylem jste si vzali naše brýle," usmívám
se na rodiče. Jsou to Češi. Rozumí mi. Nic neříkají,
jsou zaraženi. Beru si brýle a šnorchly, otáčím
se, vidím že žena je rozezlena, vidím že chce svojí
zlostí potřísnit viníky i rozpálený
písek. Chce vychýlit hladinu v kyblíčku. Ale
ona se vrátí, čím více ji vychýlí,
tím prudší bude ten návrat. Uklidňuji ji a
táhnu ji zpět. Okolo je moře, stín stromů, písek,
vůně krémů. A smažených hranolků.

Napiji
se čaje a vložím si sousto do úst. Cítím
podivný smutek. Hladina byla vychýlena. Ale vrací
se zpět. Přišel jsem o rodinu, přišel jsem takřka o vše. Ale
hladina se vrací. Uzavřel jsem mnoho zakázek. Jistě,
nebylo to zadarmo, ale tato investice se bohatě vrací. Je
čas, abych začal stavět dům. Usmál jsem se na ženu na
plakátu. Ano, najdu si mladou dívku. Vytáhl jsem
koženou tašku s vytlačeným názvem a zaplatil. Muž s
bradkou si mne zvědavě prohlížel. Jakoby na něco čekal,
jakoby mi chtěl snad něco říci.

Vyšel
jsem směrem na toalety. Chodba vedla kamsi dozadu. Prošel jsem
okolo nedovřených dveří na dvorek. Na konci chodby
byly dveře s panáčkem, který močí. Vzal jsem
za kliku, ale bylo zavřeno. Hned vedle byly toalety pro ženy. Byly
však také zamčeny. Pustil jsem ulepenou kliku a všiml si
cedulky z kusu nějaké papírové krabice, na
které bylo zelenou pastelkou napsáno: "Klíč
od záchodu ve výčepu!" Pocítil jsem
nechuť, mírný tlak v žaludku a pak jsem si říhl.
Otočil jsem se a vydal se zpět k výčepu. Boty mi cvakaly na
dlaždicích a rezonovaly dlouhou mrtvou chodbou. Když jsem
míjel dveře na dvorek, jimiž profukoval mrazivý
vzduch, napadlo mne, že bych se mohl vymočit venku. Připadalo mi
ponižující, běhat tu s klíčem od záchodu
jak nějaký cucák.

Obloha
byla temná. Hvězdy svítily, ale měsíc nebyl
vidět. I dvorek tonul v přítmí, jen napravo ze tmy
vykukovalo několikero popelnic. Znovu jsem si říhl a
tentokrát jsem ucítil v krku palčivou pachuť vína.
Udivilo mne to. Pil jsem přeci jen čaj. Přešel jsem k páchnoucím
popelnicím a ulevil si. Chtěl jsem si právě zapnout
poklopec u kalhot, když mi kdosi zezadu roztříštil lebku a
já jsem se sesunul mezi pomočené popelnice.

Kdybych
ještě žil, mohl bych vidět tu ruku. Byla to špinavá ruka.
Měla silné, buřtíkovité prsty, které
měly okolo kloubů nahrnutu vrásčitou kůži a na
mezičláncích prstů se třásly temné
chloupky. Špinavé nehty přečnívaly kůži
rozpraskaných prstů a na koncích byly mírně
nafialovělé. Ta ruka se pomalu sunula po mé hrudi, do
mé náprsní kapsy a uchopila moji koženou tašku
s vytlačeným nápisem. Kdybych ještě žil, mohl bych
cítit, že můj prsten s hadí hlavou mi je z ruky
pomalu stahován. Jako když voda odchází po
koupeli, opouštěl mne prsten i kožená taška. Kdybych ještě
žil, mohl jsem ten pocit cítit. Kdybych ještě alespoň
trochu žil, možná se mi mohl v hlavě promítnout celý
můj život. Možná jsem mohl nahlédnout do řešení,
spatřit správný postup, vidět do všech karet, které
byly ve hře. Ale já jsem tou dobou už nežil. Ani trochu.

5.2.2007
Janské Lázně

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama