Reklama
 
Blog | Jiří Robinson Roup

Renault Grand Scénic – důsledek bitvy staré 107 let

Závod Paříž - Vídeň se odehrál před více než sto lety. Můžeme spolu nahlédnout přes oponu času a podívat se, jak to tenkrát probíhalo a co se okolo nás a v nás za tu dobu změnilo nebo naopak zůstalo.

Bitva začíná

Před více než sto lety se odehrála významná bitva, ve které nepadl jediný výstřel, a která předznamenala dubnovou premiéru nového Renault Grand Scénic.

Reklama

Byl krásný letní večer, 24. Června 1902. Rok, ve kterém se zrodil první motor originálního konstruktéra Louise Renaulta. 

Kavárny na třídě Mortmart, Champs Élysées či v Latinské čtvrti tehdy praskaly pod náporem hostů. Venkovní terasy hospůdek šuměly vzrušeným hovorem o nadcházející události a všichni čekali, kdy to konečně začne.

Začalo to v noci. Zvláštní vlaky, fiakry, velocipedy, automobily a hlavně desetitisíce diváků se dali do pohybu a pomalu se přesouvali na start této největší motoristické události všech dob.

Rytíři, chystající se na zteč

Chystal se start závodu Paříž – Vídeň, nejtěžšího motoristického závodu, jaký se do té doby konal. Trať měřila celých 1 700 km a vedla přes alpský Arlberg, který do té doby ještě žádné motorové vozidlo nepokořilo. Nikdo netušil, zda se některému závodníkovi vůbec podaří dostat až na samotný vrchol. Bylo to skutečné dobrodružství, které si dnes již jen těžko umíme představit. Noviny té doby celou záležitost ještě náležitě zdramatizovaly, takže všech 117 přihlášených závodníků, se stalo novodobými rytíři bez bázně a hany, kteří se vydávají na válečné tažení proti zlému draku, rozvalujícím se na alpských vrcholcích. O tom, že se nejednalo o žádnou procházku růžovým sadem, si povíme v další části článku. 

Použité zbraně

Nešlo jen o závodníky, kteří si chtěli posílit v tomto prestižním závodě své jméno, případně jej teprve vybudovat. Šlo také o konstrukční postupy, které měl závod prověřit v praxi. Tak jako dnes, i tehdy byla důležitá dvě fakta:

·    Kdo.

·    Na čem.

Vozidla té doby bychom si mohli rozdělit do tří skupin:

1.   Velký, silný a velmi těžký vůz.

2.   Malý a lehký, snadno ovladatelný.

3.    Něco mezi tím

Moje žena právě odjíždí do práce ve svém voze Spark s obsahem 0,8 litru a výkonem 48 kw. Naproti tomu velkým favoritem závodu Paříž Vídeň byl Panhard & Levassor, s obsahem motoru 13,7 litru a výkonem 51,5 kw. Drobný Renault měl váhu pouhých 600 Kg a výkon motoru 25,8 kW, tedy tolik, kolik má dnes slušnější skútr.

Čtyři etapy

Závod byl rozdělen do čtyř etap.

1.   Paříž – Belfort

2.   Belfort – Bregénz

3.   Bregénz – Salzburg

4.   Salzburg – Vídeň

Ze všech 117 přihlášených účastníků se na start do Paříže dostavilo 113 dychtivých bojovníků a soutěžili v těchto třech kategoriích.

1.   Trojkolky a motocykly

2.   Lehká auta s hmotností do 650 kg

3.   Auta nad 650 kg

První závodník vyrazil do boje přesně o půl čtvrté ráno. Ostatní jej následovali po dvouminutových intervalech. Marcel Renault sešlápl pedál svého vozu přesně ve tři čtvrtě na pět. Poslední závodník jej následoval ve tři čtvrtě na osm ráno. Rozměr celé akce je zřejmý z faktu, že v zájmu diváků byl dokonce vypraven speciální vyhlídkový expres, který měřil po železnici své síly s Henri Fourniem, který rok před závodem Paříž -  Vídeň slavil vítězství v závodě Grand Prix Paříž-Bordeaux a Paříž-Berlín.

Strojvůdce vlaku se nechtěl nechat zahanbit a pustil se do souboje. Chvíli stíhal vlak Fournieruv Mors a za chvíli se zase Mors dotahoval na supící lokomotivu. Cestující se vykláněli vzrušeně z vlaku a povzbuzovali udatného Francouze. Možná to byl vůbec první závod mezi vlakem a automobilem. Jednoznačným vítězem se stal Fournier, když na úseku dlouhém 80 km, dosáhl průměrné rychlosti 112 km/h. Po 230 kilometrech však byla převodovka jeho vozu totálně zničena a Fournier vypadl ze hry.

Vítěz první etapy projel 415 kilometrů dlouhou etapu průměrnou rychlostí 100 km/h, za což se mu dostalo zvláštní ceny od ministra zemědělství, neboť jako palivo nepoužil benzín, ale líh. Jmenoval se René De Knyff a jeho oř nosil hrdé jméno Panhard & Levassor.

De Knyff byl rozený gentleman a traduje se historka, která se udála v závodě Paříž-Bordeaux v roce 1895. De Knyff zde míjel svého velkého rivala Fernanda Charrona, sedícího zhrouceného u svého nespolehlivého vozu. Byl unavený a zoufalý. De Knyff zastavil, zjistil jestli může Charronovi nějak pomoci a nabídl mu sklenici koňaku a doutník. Tyto propriety, spolu s kapitánskou čepicí, kterou mu však vítr ihned po startu odebral, patřily k jeho povinné výbavě. De Knyff Charrona povzbuzoval, aby závod nevzdával a ten jej nakonec poslechl.

Druhá etapa vedla z Belfortu do Bregenzu u Bodamského jezera. Švýcarská vláda nakonec povolila, aby závod probíhal přes její území, na druhou stranu všem závodníkům zapověděla překročit rychlost 25 km/h, takže měli závodníci dostatek času kochat se přírodními krásami. Pomalu ale jistě se však blížili ke zkoušce, která měla prověřit vytrvalost jejich i strojů, jakož i jich samých.

Nejvyšší bod tratě se nalézal ve výšce 1828 metrů. Dříve než se závodníci přiblížili k Arbergu, cesty vedoucí k vrcholu zapadaly sněhem. Nepatrné patníky, vyznačující okraje vozovky, utonuly v bílé nadílce stejně tak,  jako dřevěné mostky a lávky, které přetínaly horské bystřiny. Jednalo se vlastně o zajímavý experiment, který měl prověřit jejich pevnost. Nic tak těžkého jako vozy některých závodníků po nich totiž ještě nepřešlo.

Neexistovalo nic jako podrobný itinerář, jak jej využívají dnešní závodníci. Muži ze závodu Paříž Vídeň se museli spolehnout pouze na své smysly, které dosahovaly hranic svých možností.

Jedna ostrá zatáčka za druhou ostře stoupá vzhůru. Závodník Max dostává smyk a naráží na sněhem zavátý patník. Vzpěry, kterými byla k vozu připevněna sedadla praskají a spolu s Maxem jsou vymrštěna z vozu a padají ze srázu dolů. Max se v poslední chvíli zachytává jakéhosi keříku a okamžitě šplhá zpět ke svému vozu. Je v šoku. Jeho auto se řítí dolů z kopce bez něj. Max jej rychle doběhne a skáče za volant. V tu chvíli jej v nejužším místě cesty míjí jiný závodník, směřující nahoru. Max strhává řízení a před pádem do propasti jej zachrání jen další patník, zapadaný sněhem.  

Louis Rigolly se svým Cobron – Brillié však kopec vyjet nedokáže. Jeho vůz na takové stoupání nestačí. Vrací se zpět.

Stejná značka vozu, za volantem však bojovný Gasto. Nejprve vyšle svého mechanika, aby tlačil. Zdá se ovšem, že s nevelkým úspěchem. Řidič tedy vyskakuje z vozu a oba společnými silami pomáhají svému plechovému příteli do strmého kopce. Boty jim však ve sněhu kloužou. Vůz je velmi těžký. Začínají se chvatně zbavovat zátěže. Do sněhu letí cestovní baťoh, stejně jako kanystr s benzínem, vodou nebo olejem. Postupně se zbavují všeho, čeho se je zbavit možné. Vrchol nakonec pokořili, byť pouze s holou kostrou svého vozu. Byla to tvrdá bitva, ve které oba stateční muži zvítězili. Snad je toto drobné vítězství hřálo, když se vraceli zpátky dolů, pro odmontované věci.

Hrdina první etapy, René De Knyff sice hrdý vrchol Arlberg se svým vozem také pokořil, málem však při tom uvařil motor. Pára stoupající z jeho stroje mohla mylně naznačovat, že se na Arlberg dostal s nějakým výkonným parním strojem. Pro tohoto závodníka se stal osudným sjezd, při kterém jeho vůz zradily brzdy. Byl příliš těžký a poddimenzované brzdy nemohly takové klesání zvládnout. Naštěstí se De Knyffovi nic nestalo. Závod pro něj ovšem nadobro skončil.

O mnoho lépe na tom nebyli ani motocyklisté. Svoje stroje museli na vrchol doslova vynést. Jediným, komu se povedlo dojet až na vrchol, byl náš závodník Podsedníček, na stroji Laurin a Klement.

Ospalý kovář a hospodská židle zasahují

Konečně nastal čas, abychom se zmínili o tom, že auta Renault si vedla po celou dobu závodu velmi dobře. Byly to lehké vozy a Arlberg zdolaly bez problémů. Nenechavý prst osudu ovšem píchl do vozu Louise Renaulta nedaleko Insbrucku, kde došlo k nehodě mezi ním a baronem de Catersem.  Renault i jeho mechanik strávili několik hodin opravou, při které použili metry motouzů a drátů. Poškozený diferenciál vypodložili starým trámkem a vyrazili znovu směr Vídeň.

Podívejme se spolu příkrovem času, na ty dva sveřepé muže, kteří sedí ve své přítomnosti se zaťatými zuby na tvrdých sedadlech svého závodního vozu a do uší jim kromě řevu motoru pronikají skřípavé zvuky, jako zlostné následky jejich provizorních oprav. Co všechno může dokázat člověk, který věří ve svůj úspěch? Co může dokázat dvojice bojovníků, která vyráží na neznámou cestu po několikahodinovém zdržení do tmavé noci?

Vozy tehdy žádná světla neměly. Nepočítalo se s tím, že by jely v noci. Ostatně mihotavé karbidky, které se tehdy používaly, by jim při jejich rychlosti stejně moc neposloužily. Nezbývalo než mít oči na stopkách a víru v srdci. Nebyly tu žádné ukazatele kudy jet, nikdo koho by se mohli zeptat. Jediné, co se náhle ze tmy hrozivou rychlostí vynořilo, byla jakási bariéra, uzavírající cestu před nimi Nebyl čas zastavit a jezdci do ní narazili. Byli vymrštěni ze sedadel a po krátkém letu vzduchem přistáli na hromadě kamenů. Jako zázrakem (pokud věříte na zázraky) se jim nic nestalo. Jen jejich auto bylo zralé do šrotu.

Je otázkou, kde se brala ta energie, která poháněla Renaulta a jeho mechanika. Energie, která jim dávala sílu, když přenášeli kusy svého rozbitého vozu do blízké vesnice, aby zde vytáhli z postele zručného kováře, který jim pomohl auto opět zprovoznit. Louis Renault zde prokázal svůj neuvěřitelný důvtip při opravě kola, jehož zlomené loukotě nahradil nohami ze stoličky, kterou koupil v místním hostinci.

Chladič byl prakticky nefunkční, ale motor běžel a nic na světě nemohlo zabránit Renaultovi, jeho mechanikovi Sziszovi a nezdolnému vozu Renault, aby s burácivým řevem neopustili poklidnou horskou vesničku se šikovným kovářem směrem na Salzburg. Do cíle této etapy nakonec dorazili na 61 místě.

Rakušané neumí francouzsky

Bratr Louise Renaulta Marcel, se hned od startu poslední etapy rozhodl vytáhnout ze svého vozítka naprosté maximum. Zatáčky projížděl na tehdejší poměry neuvěřitelným způsobem, který bychom dnes asi nazvali smykem. Marcel bojoval o každou desetinu vteřiny. Jel na samé hranici svých možností a nakonec svedl  nelítostný souboj se všemi protivníky, kteří stáli mezi ním a cílem v Prátru. Ale ani v situaci, kdy se konečně dostal do čela závodu, nezpomalil svou jízdu a stále na plný výkon uháněl směrem k Vídni.

Vídeňské ulice okolo poledne byly přeplněné diváky, kteří očekávali vítězství Mercedesu. První závodník měl dorazit někdy okolo druhé hodiny odpolední, ale Marcel Renault byl už zde. Vřítil se do přeplněných ulic a naprosto zde ztratil orientaci. Německy neuměl, a tak chvíli trvalo než svou francouzštinou přesvědčil pořadatele o tom, že je tím, kdo vyhrál závod Paříž Vídeň.

Možná ona nezdolná vytrvalost a sveřepost bratrů Renaultů stojí za dubnovou premiérou nového Renaultu Grand Scénic. Věřme, že síla značky se přenese i na nás, co si vůz kupujeme. Já si beru dva kusy a prosím zabalit.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama