Reklama
 
Blog | Jiří Robinson Roup

Pozor na rezavé konzervy

Vyhazuje Michael Kocáb peníze daňových poplatníků Pánubohu do oken? Je slovo konzervativní hanlivé? Měli bychom trvat na starých životních normách, nebo přijimat nové? Je bití dětí týráním? Máme právo fyzicky trestat vlastní dítě? Může nám bible sdělit něco podstatného? Je pravda, že liberalismus a socialismus pohltil všechny vysoké školy od Sorbony po Harvard, opevnil se tam a produkuje své klony, myšlenkové pohrobky encyklopedistů a marxistů? ....
Poslední diskusní příspěvky >>>



Řízením osudu jsem narazil na spolubojovníky za svobodnou
společnost. Stránky měli název Konzervativní klub – Občanské sdružení na
podporu svobodné společnosti. Už ten název ve mně ovšem vzbudil trochu
nedůvěru. Snad že konzervativní strana má tendenci bránit se rychlým změnám ve
společnosti a podporuje tradiční normy až do jejich vyhnití a mnohdy ještě
mnohem déle. Společnost lidí žijících v nějakém uskupení je spíše než
neměnnou skálou řidičem obrovského motorového vozidla, řítícího se dálnicí z času
minulého do času budoucího a u řidiče je vhodnější preferovat rychlé reakce na
vnější podněty a adaptabilní přístup ke stavu vozovky, vozidla, jakož i
samotného řidiče.

Vezměme si kupříkladu knihu knih – bibli. Text, který byl
sepsán (či zkompilován) v nejlepší víře svých autorů pro tehdejšího
čtenáře, může jen velmi těžko sdělovat něco dnešnímu čtenáři, pokud celý text
nebere jako volně interpretovatelná podobenství. Konzervativní přístup tak
místo aby přinášel podporu svobodné společnosti, přináší zkázu funkčního
regulujícího mechanismu, jakým náboženství ve své klasické formě pro mnoho lidí
bylo.

„Jsem přesycen západním
individualismem, liberalismem a socialistickým pokrokářským
společenskoinženýrským kryptomarxismem. Vlastně nejsem přesycen, protože takové
věci nemohu pozřít, ale smrdí to všude kolem a je mi z toho až fyzicky
špatně…

Reklama

Liberalismus a socialismus sehltil
všechny vysoké školy od Sorbonny po Harvard, opevnil se tam a produkuje své
klony, myšlenkové pohrobky encyklopedistů a marxistů. Kde jste, ctitelé,
vyznavači i žitelé skutečných hodnot a idejí?“

Ptá se Tomáš
Dittrich

To bude ten neuralgický bod pseudobojovníků za svobodnou společnost. Svobodu si představují jako něco plné „skutečných hodnot a idejí“, bezesporu právě těch jejich.

Těmto bojovníkům páchnou hodnoty a ideje, které nejsou jejich vlastním výtvorem a věřím, že v opačném táboře tomu není jinak.
Napadlo mne zastavit se u jedné z těch idejí. Je datována 17. Březnem 2009 a jedná se konkrétně o otevřený dopis, který by bylo možné shrnout do věty: Škoda rány, která padne vedle.

Dopis je adresován M.Kocábovi, s ohledem na snahu jeho ministerstva vynaložit částku 7 milionů na kampaň, nekladoucí si za cíl nic menšího, než "dosažení nulové tolerance násilí na dětech"

Tato kampaň se konzervativním bojovníkům za svobodu nelíbí. Nejsou rozhodně sami. Většina českých občanů smýšlí stejně. Podle průzkumů mínění, Tři pětiny Čechů nesouhlasí s tím, aby fyzické trestání dětí zakazoval zákon. V průzkumu 71,5 procenta respondentů uvedlo, že je rodiče v dětství bili. Je pochopitelné, že v rámci podpoření tradičních norem se mnoho z takto postižených rodičů domnívá, že se jedná o normu normální a víceméně potřebnou. Možná by to bylo možné nazvat mazákový komplex.

Když jsem nastoupil základní vojenskou službu, prožil jsem si první půlrok ve značných fyzických a psychických útrapách. Pamatuji si ten obraz vojáka, zavěšeného za opasek na pryčně postele a komíhajícího nohama ve vzduchu, vidím ten výraz a vím, jak se cítí. Pak je tu střih, uplyne rok a vidím jiného chlapce, komíhá stejným způsobem nohama a nad ním stojí ten, který komíhal před rokem. Nebylo mi jasné, proč dělá to, co mu bylo tehdy tak nepříjemné,  někomu jinému. Až mnohem později jsem pochopil, že míra uvědomění si svých činů není u každé lidské bytosti stejná. Ale ta snaha řešit problémy „konzervativně“ zůstává. Ti, kteří byli biti, bijí a při každé ráně si racionalizují svůj čin myšlenkou, že to je pro dobro jejich dítěte.


Tělesný trest je vždy selháním. Tělesný trest bývá až na výjimky činem impulsivním. Je to projev našeho prvního mozku. Dostali jsme se v řešení nějakého problému do slepé uličky a mozek rychle rozhodne, zda bojovat či utéct. Je tu dítě a tak není třeba utíkat. Tedy bojujeme.
Bojovat se dá různým způsobem. Ale dostaneme – li se do situace, kdy na zpracování problému který nás zaskočil, naše šedá kůra nestačí, využijeme sílu našich svalů. Kolikrát jste to na vlastní oči viděli. Soustředěná snaha něčeho dosáhnout a pak náhle, jako prasklina v přehradě našich emocí, přichází zlost. Adrenalin se vyplaví a začneme křičet, případně s objektem našeho vzdoru mrskneme do kouta, je-li to předmět anebo zvedneme ruku k políčku, je li to dítě. S podivem pro laika, v oboru studia lidského ega se ruka vymrští ve chvíli, kdy je narušena naše autorita. Ano, právě ve chvíli, kdy je narušena naše dominantní role.
Konzervativci se, jak jsem vyrozuměl domnívají, že člověk se nerodí dokonalý. Člověka dokonalého z něj uděláme výchovou. A uděláme to nejlépe tak, že působíme fyzickou stimulací na jeho centrální nervový systém.

Domnívají se, že můžeme kouřit, ale pokud si zapálí naše dítě, je možné z něj kouření vytlouct. Domnívají se, že nejlepších výsledků se ve výchově dětí dá dosáhnout strachem z bolesti. Tolik a více se domnívají konzervativní bojovníci za svobodu, jakož i  mnozí další.
Ovšem nedomnívali se to lidé, kteří v této zemi žili v roce 1870, kdy zde byly na školách s konečnou platností zrušeny tělesné tresty. V Británii k tomu došlo o 116 let později, což by skutečně svědčilo a jejím konzervativním duchu.
Z výše uvedeného vyplývá, že vztah dospělých k dětem se vyvíjí tak, jak se vyvíjí jejich schopnost uvědomování si širších souvislostí.

Z
historického pohledu můžeme rozlišit několik etap ve vývoji vztahu dospělého lidského jedince  k dítěti.

            První
etapa
vztahu rodičů k dětem
začíná v dávném starověku a trvá v podstatě do čtvrtého století po Kristu.
Charakterizuje ji prakticky nulová hodnota dítěte, jež je chápáno spíše jako
předmět. Je zcela závislé na rozhodnutích svých rodičů, přesněji svého otce,
který s ním může jakkoli manipulovat. Může je prodat do otroctví, používat jako
sexuální objekt, poslat po vodě, zanechat v poušti či džungli, shodit ze skály,
obětovat, nebo prostě zabít.

            Druhou
vývojovou etapu
vztahu
rodičů k dítěti, jeho postavení v rodině a společnosti je období „nedbání, nevšímavosti k dítěti“.
Hodnota dítěte se po stránce ideové změnila, i když ve skutečnosti
manipulativní přístup k dítěti přetrvává a jeho skutečná společenská hodnota se
příliš nezvýšila.

            Třetí
vývojová etapa
je ve znamení
ambivalentního přístupu k dítěti.
Trvá přibližně od čtrnáctého století  do
sedmnáctého. Je mimo jiné poznamenána prvními poznatky o vývoji  dítěte a jeho potřebách.

            Čtvrtou
etapu
lze nazvat období tzv.
intruze. Zahrnuje osmnácté století.
Rodiče vstupují do života dítěte, snaží se jej formovat k obrazu svému. Díky
osvícenství se potřeby dítěte dostávají do popředí a začínají být aspoň v těch
základních podobách více či méně poznávány a také uspokojovány. Současně tam, kde
utrpení dítěte je zvlášť patrné, začínají vznikat snahy tyto děti zachytit,
vstoupit do jeho života a pomoci jim, když již to nedokázala vlastní rodina. V
obecné rodině se toho ujímá stát.

            Pátá
etapa
je označována jako socializační, tedy podněcující či
podporující začleňování dítěte do společnosti. Zahrnuje devatenácté století a
přechází až do poloviny dvacátého století. Je ve znamení především stále
zvyšující se hodnoty dítěte, hlubšího poznání života a vývoje dítěte a jeho
potřeb.

            Výše uvedená etapa přechází do období, které lze nazvat etapa podpory a pomoci dítěti. Dítě se stává
partnerem dospělého, především rodičů. I když je na nich stále více nebo méně
závislé a oni za ně odpovídají až do jeho dospělosti, je již plnohodnotnou
lidskou osobností.

Pokud
vezmeme existenci těchto etap v úvahu, dojdeme k závěru, že život je
potřeba tvořit ne podle pravidel z minulosti, ale že je třeba stavět na
poznání, ke kterému jsme došli.To že naši rodiče občas sáhli po fyzickém trestu není určitě špatně, pokud věříme, že to bylo maximum čeho byli schopni. Naše maximum nemůže být stejné. To by bylo proti zákonům evoluce. Je možná výš než si myslíme.

Poznání,
že dítě je člověk, který potřebuje naši pomoc, by nám mělo umožnit překonat
bariéry minulosti a překročit svůj stín. Nevrátit „bažantům“ rány, které jsme
dostali od svých „mazáků“, i když to bude možná vyčerpávající.

Rodiče
jsou tu proto, aby dali svým dětem to, co potřebují. Bolesti se jim dostane v životě
mnoho. To ovlivnit nemůžeme. Ale můžeme ovlivnit to, kolik se jim dostane lásky
a porozumění. Zkusme sestoupit k našim dětem, k nám samým a společně
vytvořme řešení situací, které nás svírají a uzavírají do bezvýchodných řešení.
Našemu rodičovství to dodá novou dimensi.

 


pridej.cz

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama