Je zajímavé, jakou je mysl neproniknutelnou džunglí. Nebo možná jenom mihotavým paprskem naší soukromé baterky, která šátravě přejíždí skladiště naší paměti. Jak jsem si tak dnes navečer pročítal článek T.B. „Se vší slušností“, , najednou jsem si vzpomněl na své filmové období, kdy jsem chtěl tvořit filmový odraz skutečnosti mé mysli.
Přestěhoval jsem se do Janských Lázní. Nikoho jsem tu neznal (a to asi trvá), nedokázal jsem rozlišit, kdo je tu doma a kdo „lufťák“ co si platí apartmá, ale zaujala mne zajímavá postava místního bezdomovce. Jmenoval se Vodák.
Tedy on to vlastně nebyl bezdomovec. Obecní úřad mu přidělil byt a každý den dostal sto korun na pivo a cigarety. Pan Vodák za to procházel Janskými Lázněmi s rýžovým smetákem a rozdával úsměvy. Nejsem si jist, kolik smetí vymetl ze zaprášených chodníků, ale tak nějak mimo rozum jsem cítil, že vlastně o to smetí ani nejde.
S panem Vodákem jsem nikdy nemluvil. Dozvídal jsem se o něm na pokračování v desátém poschodí panelového bytu, kde jsme tehdy bydleli. Leželi jsme a pokojem se rozlévalo „My Head Sounds Like That“ od P.G. Venku byla noc a Silvie mi vyprávěla o pádu distingovaného učitele. Vyprávěla o časech, kdy přespával v páchnoucích hadrech ve sklepě domu, ve kterém Peter Gabriel právě začal zpívat „Sky Blue“.
Byl tehdy prý velmi nepříjemný. Takový ten obecní strašák, na kterého se dalo ukázat a demonstrovat cokoliv vás napadlo.
„Když…(cokoliv) Dopadneš jako Vodák…!“
Bylo to období, kdy pan Vodák ještě nedopadl na dno. Doba kdy se styděl za to, že se odtrhl od společnosti a padá kamsi mimo normu, odchyluje se od středu…
Já jsem ho poznal v období, když už dávno svého dna dosáhl. Když dosáhnete svého dna, můžete se odrazit a vydat se na další plavbu. Většinou to bývá trochu jiným směrem. Ne správným nebo špatným, jenom jiným. Když dosáhnete svého dna, můžete zde zanechat mnoho z toho co jste sebou mnoho let zbytečně vláčeli. Všechny ty informace o tom, co nebo kdo jste. Na „svém dně“ už neusilujete o to, abyste se někomu zalíbili nebo něčemu přizpůsobili. Na dně odpadnou nánosy času a kdosi odpíská druhý poločas.
Někdy v tomto druhém poločasu jsem poznal Vodáka já. Poznal jsem ho jako člověka, z kterého vyzařovala podivuhodná síla. Zkouším to pojmenovat, ale se mi to nedaří. Potkal jsem ho několikrát a vždy v něm byla pokora, radost a snaha o přátelství. Nikdy předtím ani potom jsem něco takového nepoznal. Chtěl jsem o něm natočit dokument. Asi jsem se chtěl přiživit na tom tak ztěžka zachytitelném procesu, který se mu přihodil. Člověk, šťastný a vyrovnaný, který nemá vůbec nic, než koště a sto korun na den.
Byl to bezesporu blázen. Choval se přehnaně slušně, byl příliš vstřícný, pořád se usmíval a byl až odporně pokorný. Možná by se dalo říct, že až vzpurně pokorný. Jakoby ta nula nebyl on, ale my.
Vypadal jako Krakonoš. Mužík pod Černou horou. Učitel, co se stal obecním bláznem.
Je to už nějaký čas, krátký čas, co v naší ložnici v desátém patře zněla nocí „Big men cry“ od Banco de Gaia a Silvie mi povídá, že pan Vodák je mrtvý, že ho našli v jeho obecním bytě, asi nějaká trombóza. Zamrzelo mne to. Ne to že pan Vodák umřel. Myslím že to, že někteří lidé umírají a jiní se zase rodí je dobře, nemám s tím problém. Jen jsem nestihl zachytit tuhle jednu jedinou osobnost v čase svého života. Toho obecního bezdomovce Janských Lázní, který mě osobně připadal jako rodinné stříbro tohoto města. Prostě jsem to nestihl. Tím by se to dalo uzavřít.
Jenomže proč nejít dál. Proč si nepřiznat, že času na to bylo dost. To proč jsem to neudělal, byl možná strach. Strach z toho, mluvit s někým z druhé strany. S někým, kdo udělal krok, který bych si já nikdy nedovolil udělat, krok který mne děsí…
Krok jako následek mnoha kroků před tím. Nikdo se nemůžeme zastavit. Lidská důstojnost je v nás zapíchnuta jako ocelové pravítko a jen těžko se nám ohýbá náš pružící hřbet. Máme pocit, že zahození všech těch běžných pojítek se společností okolo nás, to vysednutí z vlaku co uhání netušeným směrem, je smrtelný počin. A tak moc toužíme po nesmrtelnosti.
Nevím jak je to v těch větších městech, ale mám pocit, jakoby si město Janské Lázně pěstovalo po nějaký čas nádhernou orchidej. Možná je to neužitečná kytka, ale potěší lidské srdce.
Teď tu žádný bezdomovec není, všichni chodíme do práce, nakupujeme v supermarketech a nepoflakujeme se po Kolonádě. Nevím co právě teď dělají ostatní, asi koukají na televizi.
Já slepuju svoje střípky z Vodáka, zatímco kuchyní se rozléhá Karunesh – „A Journey of the Heart“.
