Reklama
 
Blog | Jiří Robinson Roup

Husí kůže

Už zase sněží! Ještě že jsem zapomněl vyměnit zimní gumy za letní, teď mám ušetřenou práci. Vylezu jako moučný červ na vločkovou diskotéku a hned mi naskočí husí kůže. Asi budu muset tenisky odložit a obout si své druhé boty, ty zimní.

Jeden z mých mnoha (dvou)
automobilů se ukrývá pod sněhem a vyčkává mé spřízněné pozadí a jemné a
citlivé ruce. Rukavice jsem ztratil už vloni, a tak nezbývá, než
sledovat jak jejich cit bojuje s mrazivým chladem zde v kokpitu mého
vozu.

Otáčím
klíčkem v zapalování a pokračuji ve vytváření své ekologické stopy. Až
budu při penězích, věnuji něco na ekologii jako Al.

Zatímco se můj vůz smýká ve špinavé čvachtě (to
je ale hezké slovo), nořím se do příjemných vzpomínek na včerejší
kulturní zážitek, který jsem měl v jednom ze svých domovů (dvou). Bylo
to v posteli a nebylo to erotické. Ještě nyní mi naskakuje husí kůže,
když na ty chvíle pohody a uvolnění vzpomenu.

Ten zázrak, se jmenuje Fontána.

Reklama

Režie:Darren Aronofsky
Hrají: Hugh Jackman, Rachel Weisz, Ellen Burstyn, Cliff Curtis, Mark Margolis, Ethan Suplee, Sean Patrick Thomas, Donna Murphy, Stephen McHattie, Boyd Banks

Distributor se o filmu vyjadřuje následovně:

 

Fontána
je příběhem o dlouhé životní cestě muže, který se rozhodl postavit
osudu a svést s ním věčný boj o záchranu milované ženy. Jeho epická
cesta začíná v 16. století ve Španělsku, kde se jako dobyvatel Tomas
(HUGH JACKMAN) vydává hledat Fontánu mládí – legendární artefakt, jenž
údajně nese dar věčného života. Jako současný vědec Tommy Creo se
zoufale snaží nalézt lék na rakovinu, na kterou umírá jeho milovaná
žena Isabel (RACHEL WEISZ). A jako poutník vesmírem Tom z 26. století
začíná během cesty konečně rozumět tajemstvím, která jej sužovala po
celé tisíciletí. Zatímco Thomas ve třech rozlišných inkarnacích – jako
válečník, vědec a průzkumník – objevuje tajemství života, lásky, smrti
a znovuzrození, tři různé příběhy směřují ke společné pravdě.

Film
Fontána je strhujícím i intimním příběhem o lásce a snaze vyrovnat se s
lidskou smrtelností, který se odehrává ve třech různých epochách.
Darren Aronofsky se rozhodl zpracovat toto téma do podoby scénáře poté,
co si uvědomil, že příběhy o hledání věčného života jsou sice součástí
mnoha světových kultur, ale na filmové plátno se jim podařilo
proniknout jen velmi zřídka. Kromě toho, že se Jackman musel vypořádat
se složitými emocionálními přechody, vyžadovala trojrole také velkou
fyzickou zdatnost. V úseku, který se odehrává ve Španělsku, se Tomas
musí probojovat do ztraceného mayského chrámu, kde se má postavit
vojákovi s hořícím mečem. Pro sekvence z budoucnosti musel 14 měsíců
studovat tai chi a jógu. Tento segment navíc vyžadoval, aby se nechal
ostříhat dohola.

Oba
objekty jeho nehynoucí lásky – španělskou královnu Isabel a Tommyho
nemocnou ženu Izzi – ztvárnila Rachel Weisz, která v roce 2005 získala
Oscara za roli ve filmu Nepohodlný. Herečku oslovila především
inkarnace postavy ze současné doby. „Izzi je obyčejný člověk. Musí se
vypořádat se skutečností, že umře mnohem dříve, než chce, ale nakonec
svůj osud přijme a naučí se s ním žít. Myslím si, že je velmi
statečná,“ říká herečka. „Ve svém jádru je Fontána velmi jednoduchým
milostným příběhem o ztrátě blízkého člověka a o tom, co vás taková
zkušenost naučí,“ říká Aronofsky. „Thomas v každé inkarnaci miluje Izzi
tak hluboce, že je ochoten udělat pro její přežití naprosto cokoliv.
Bohužel si ale neuvědomuje, že zatímco vyvíjí obrovskou snahu o to, aby
spolu mohli žít věčně, její život mu utíká pod rukama.“
Tolik citace.

Stěrače
líně klopýtají po předním skle a já stále ještě uvažuju o tom, jak
málokdy je láska a smrt v lidském chápání blízko. Je zdánlivý ten
rozpor. Milovat někoho a přitom na něm nelpět.

To jsou ale otázky do mých duchhovních seminářů a za odpovědi byste si museli zaplatit. Koneckonců také musím být z něčeho živ.

Za
Kocbeří je již motor zahřátý a já zapínám forsáž a řítím se směrem k
Černé hoře. Když jsem byl včera ženě pro pivo, slyšel jsem v šumu
štamgastů rádio (nebo to byl rozhlas?), kde hovořili o povodních v
Mexiku. Mozek pracuje v asociacích a když se řekne Mexiko, naskočí mi
legální trepanace lebky. Provádí se v Monterrey a po komplexní lékařské
prohlídce, testech krve a moči a jejich následného vyhodnocení,
podstoupíte elektromagnetickou rezonanci. Třetí den ráno je vám vyholena partie vlasů, pokud snad náhodou ještě tento směšný
pozůstatek srsti nosíte. Dostane se vám antibiotik a lehkých sedativ.
Poté vám už konečně lékař v sedě nebo v leže (nevinná slovní hříčka) vyvrtá otvor do hlavy. Celá
jednoduchá operace trvá jen několik minut a vy se okamžitě cítíte (prý)
jako znovuzrozený. Když o tom tak přemýšlím, naskakuje mi husí kůže.
Byla by to cesta? Jednoduchý chirurgický zákrok a následné rozšířené
vědomí? Těžko říct. Muselo by se to vyzkoušet. Cesta do Mexika je však
drahá. To si může dovolit tak nejvýše Ivan Derer, ten ale zase rozšířit
vědomí nepotřebuje.

Faktem
je že je mnoho lidí, kteří si takovou operaci provádí samo. Lze se o
tom přesvědčit ve filmu „Heartbeat and the Brain“ od Amandy
Feildingové, která si pomocí nožním spínačem ovládané vrtačky a zrcadla
provedla autotrepanaci. Vím, že většina lidí nad něčím takovým mávne
rukou a zařadí si Amandu a další členy ITAG
(International Treapanacy Advocacy Group) do škatulky „banda bláznivých
idiotů“, zvláště když ne každému trepanace přinese to, co od ní očekává
(a co už přinese). Přijde mi sice trochu nespravedlivé, že si kdekdo
může nechat udělat nebo oddělat prsa, penis nebo pochvu, ale trepanaci
vám plastický chirurg neudělá, ale vím že v tomto stádiu našeho vývoje
jsme zaměřeni spíše na růst naši krásy než růst vědomí.

Na
druhou stranu je zajímavý ten moment, kdy si člověk něco takového
udělá, či udělat nechá. Kdy se zjeví ona víra, že je to třeba udělat…

Sakradiskuse

width="110" height="76" align="right" />
to byl skok. V té sněhové vánici jsem nějak přehlédl frézovanou vozovku
před Trutnovem. Nejsem tomu rád. Vždy trpím se svým vozem. Avšak trasa
Kocbeře Janské Lázně je nyní pod drobnohledem cestářů. Ještě mne čekají
dva podobné úseky. Muž přede mnou jede nesnesitelně pomalu (je to vůbec
muž?), ale já jsem klidný. Po husí kůži není ani památky. Když bude
nejhůř, je tu Mexico a trepanace. Teď jen abych vyjel ten kopec na
Sluneční stráň. Mám moc lehkej zadek.

Na závěr tohoto příspěvku, který jsem napsal jako průvodní list k písni „Husí kůže“

bych ještě přiložil větu měsíce, kterou jsem opsal z jednoho mého oblíbeného blogu:

„Tráví celé večery u televize. Nikoli proto, že by ho program bavil. Chce mít přehled, co ty svině servírují těm blbcům.“

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama