Reklama
 
Blog | Jiří Robinson Roup

Cikáni? Ne. Psi!

Kdy se konečně vzepřeme zvůli této nepřizpůsobivé menšiny, na kterou doplácíme z veřejných rozpočtů milionovými a snad i miliardovými částkami? 

Už nějaký čas postrádám v našem společenském životě nabídku strany, která by se cílevědomě věnovala pořádání demonstrací proti lidem,  kteří bezohledně chovají psy. Odpůrci cikánů mají pokaždé zastání, jsou pod ochranou policie a většina společnosti je na jejich straně v internetových diskusích. V  našem politickém spektru figuruje vždy strana, která pořádá demonstrace, pochody a manifestace, které mají za cíl zastrašit cikány natolik, aby nám neustále nebyli na očích a raději seděli zamknuti ve svých panelových domech.

Odpor proti bezohledným pejskařům však  nevidíme. Přitom z mé osobní zkušenosti mohu říci, že jsem za svůj více než půlstoletý život nikdy neměl žádný problém s cikánem, zato mne již třikrát pokousal pes, přičemž z toho posledního kousnutí si odnesu trvalý následek a každý den mne bude bolest upomínat na to, že jsou v našem státě tolerováni nepřizpůsobiví pejskaři, kteří ohrožují nás ostatní.

Zatímco koukat se na cikána, jak si jde nestydatě po ulici, může být pro leckoho velmi pobuřující, šlapat do psích hoven na městských chodnících jakoby stále ještě velké množině poctivých nepejskařů nevadilo.
Nevím, jak je tomu s cikány, a kolik toho ti “lumpové” za rok provedou. Ale, když nebudu počítat ta psí hovna, tak jen v naší krásné vlasti každým rokem ty zubaté bestie (myšleno psi) pokoušou okolo dvaceti tisíci občanů. O tom, že někteří z těchto občanů jsou čisté a hebké dětské bytosti, netřeba hovořit.

Reklama

Tyto nevinné oběti psích tesáků, by měly najít sílu a vzepřít se diktátu odporné a nepřizpůsobivé menšiny pejskařů.

Dokdy se budeme bát vcházet do našich parků, abychom nebyli my nebo naše milované děti napadeni volně pobíhajícím psem, který může mít v lepším případě škrkavky nebo hůře třeba vzteklinu? Kdy konečně někdo vyhlásí demonstrativní pochod na uctění památky těch, kteří jsou nadosmrti zmrzačeni, zohaveni  nebo dokonce navždy usmrceni chlupatými, případně krátkosrstými bestiemi?

Kdy se konečně vzepřeme zvůli této nepřizpůsobivé menšiny, na kterou doplácíme z veřejných rozpočtů milionovými a snad i miliardovými částkami?
Řekněme si to naprosto otevřeně. Psí otázka je zvláště v současné situaci, kdy na nás tvrdě doléhá krize a peněz se nedostává už ani na dovolenou v Chorvatsku, stále palčivějším ostnem v našem zadku. Naši zastupitelé na své povinnosti rezignovali  a úřady tím pověřené se nehodlají tímto problémem zabývat. Naproti tomu hrstka pseudohumanistů bude i nadále celou situaci bagatelizovat, demonstrativně chodíc se svým psem na vodítku a s igelitovým pytlíkem v ruce.

D.O.S.T. Rád bych inicioval společenskou aktivitu, která by s konečnou platností vyřešila takzvanou psí otázku.

V současné době se bohužel nemohu přímým způsobem podílet na vzniku demokratické strany, která by si vytkla kromě dodržování práva a pořádku, jako hlavní svoji prioritu odsunutí pejskařů do jejich pomyslného ráje, kde by jim jejich miláčci mohli srát třeba na hlavu. Nelze to z jednoho prostého důvodu a sice že máme doma psa. Jedná se o dvanáctiletého labradora a dokud nepojde stářím, moje možnosti jsou velmi omezené. Zkuste si představit, jak by vypadal boj neonacistů vůči cikánům, kdyby jejich zakládající člen žil v domácnosti s cikánem. Až do doby, než nás pes odejde na pravdu boží, mohu s těmi, kteří budou v ulicích bojovat proti psímu nešvaru pouze sympatizovat přes obrazovku své plazmové televize.

Přesto věřím, že moje slova osloví ty, kteří stejně jako já již nadále nechtějí snášet pasivitu těch, kteří mají ochranu nás nepejskařů za úkol. Přestaňme zavírat oči před hovny na našich ulicích, zastaňme se těch tisíců pokousaných a znetvořených. Jsme tu doma a máme právo na bezpečí na ulicích, o čistotě a absenci psího štěkotu a vytí ani nemluvě. Pozvedněte svůj hlas, vy, mlčící většino a vyjděte do ulic. Toto je váš domov a pejskaři vám jej chtějí ukrást, pokálet a znehodnotit. To přece my jsme ti utlačovaní a oni jsou morem, kterého je třeba naši krásnou vlast zbavit.

Náš požadavek je jasný. Dost už bylo tolerance pejskařů. Neumíte se chovat k nám slušným lidem, tak si běžte. Běžte si do země zaslíbené, je-li taková na této planetě. Jste nám přítěží, stojíte nás mnoho peněz a vašich psů se bojíme. Nechceme žít ve strachu, ve své vlastní zemi. Proto vyhlašuji Džihád proti pejskařům. Možná nadejde čas zápalných lahví, vrhaných do vašich ložnic či pokálených kotců, ale je to pouze vaše vina. Tětiva naší trpělivosti již praskla a začínáme hledat konečné řešení pejskařské otázky. A my jej najdeme. Na to vemte jed!

Rudyald Dogville

 


Empatie je lidská vlastnost, která není každému dána. Tento článek by měl být nápomocen jakékoiv minoritě (a je jedno jestli to jsou pejskaři nebo cyklisti) k pochopení, jak se cítí jiná minorita, do níž se vcítit nedokáží. 

Pokud by to stále ještě nebylo jasné, tento článek není o psech, ani o jejich majitelech. Pocity hnusu a odporu, uraženosti a rozezlenosti jsou pocity, kterým jsou každodenně vystavováni vaši bližní. Lidé jako jste vy sami, jen s jinou barvou kúže, vyznání nebo názorů.

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama