Kdo chce Svobodu, musí se mít na pozoru před monopoly.

Jinak bych jen napsal „že, cheme-li“ místo „že chceme – li“.

Podnetny clanek k zamysleni. Moc se mi libil. Diky.

Nerad bych zkoumal, co autor myslí „rasou“ Ovadii Josefa. Ale především, Ovadia Josef nevolal po ničí likvidaci. Autor si dokonce ani nevšiml, že Ukrajinci jsou teď a tady pojímáni jako levní otroci, a že jejich postavení silně připomíná právě vizi Ovadii Josefa.

Je skutečně zajímavé, že lze zdánlivě nějaký názor potírat, ale přitom ve skutečnosti být jeho upevňovatelem – jen v jiných barvách.

Tak řekl bych, že přesně o tomto postoji článek byl. Díky za hezký příklad.

Každá – nejen dnešní – (národní) většinová společnost měla a má čím dál větší – „oficiálně“ dnes zatím lépe či hůře skrývaný – pocit, že právě ona je zdrojem všech pozitivních inovací a že je čím dál tím více infiltrována a dokonce někdy i zneužívána v zásadě jakýmisi naprosto civilizačně cizími „pololidmi“, kteří na jejím systému parazitují.

Proč tomu tak asi je?
Není to nic složitého:

Naivní, dnes zcela „politicky korektní“, euroamerické představy o multikulturalismu jsou podobné těm komunistickým – žádají si totiž homogenní stát nebo společenství s jednotným zákonodárstvím, školstvím a sociálním systémem, kde se budou občané v jednotně optimisticko-konzumním plesání lišit jen barvou pleti, folklorem, možná ještě náboženstvím a třeba i kuchyní…

Dlouholeté mediální i mocenské pokusy s roubováním ideologie „multikuti“ – nejen v Evropě – do hlav „většinového obyvatelstva“ nám zcela jasně ukazují, že je to představa naprosto nerealistická.

Nejen příklady vykořeněných Turků v Německu, Alžírských muslimů ve Francii – ale i třeba „rasismu naruby“ v JAR nebo u minority „českých“ cikánů – ukazuje, že „cosi“ není v pořádku a „něco“ je špatně – a to už léta.

Pokud si myslíme, že jednou z prvořadých „povinností“ euroatlantického státu je udržovat a masivně subvencovat uvnitř majority početnou menšinu – jejíž příslušníky je možno nejlépe na první pohled poznat, která se nepodílí příliš nebo vůbec na ekonomických ani kulturních aktivitách, žije ve své většině ze štědrého sociálního systému a její jediný přínos majoritě je, že je jakýmsi emočním hromosvodem pro většinovou populaci, která takové menšiny více či méně skrytě nesnáší – ale zároveň je paradoxně „dobrovolně-nuceně“ štědře podporuje ze svých daní – PAK JE NĚKDE opravdu, ale opravdu – CHYBA.

Většinová společnost se svých „menšin“ děsí.
Tyto menšiny ale představují v řadě aspektů její vlastní stínový obraz před několika(?)sty lety.

Většina těchto menšin v něco věří – my už nevěříme ani sami v sebe.
Menšiny se rozmnožují skoro geometrickou řadou – to my už činíme zřídka, opatrně a regulovaně.
Rodiny menšin se nerozpadají, jsou soudržné a ke svým členům vysoce lojální – např. jejich starci nekončí v starobincích – naši ano.

To vše má samozřejmě svou cenu – v podobě menšího individuálního manévrovacího prostoru, menší „svobody“ a většího vázání tradicemi u člena takové menšiny.

Ale na co je nám, většinovým Evropanům „euroatlatlatická“ pseudosvoboda, která tak jako tak skončí pozvolným nebo násilným vymizením společnosti, jež ji „nese“?